This song over and over

 

Novoroční

Poslední dobou nic nepíšu

I když se toho dělo vlastně hodně

Teda minimálně ještě 5 měsíců v Kanadě, nejdřív hrozný leden a částečně únor, kdy mi bylo hrozně smutno a blbě z toho, jak moc je člověk neschopnej sehnat blbou práci. Jak ho nikde nechtějí. A jak se hrozně děsí toho vejít do kavárny a zeptat se, jestli by mě tam nechtěli. Některý bloky jsou fakt blbý. 

A pak se to vlastně zlomilo. Našla jsem práci, dali jsme to dohromady s Reidem, napadl sníh a dalo se lyžovat, a pak už přicházelo jaro. A Vancouver byl krásný a rozkvetlý. 

A pak bylo Mexiko, West Coast Trail, stresy s hledáním budoucího nájemníka mého pokoje, loučení a odlet. 

A pak divný dva měsíce, kdy jsem bydlela u našich ve Hlíně. A nic jsem nedělala. Protože jsem se nějak nedokázala vykopat a jít ven. A vídání se s kamarádama. 

A v srpnu pak nástup na MŽP, hledání pracovní morálky a hlavně hledání bydlení, který mě dost stresovala a dva měsíce jsem se jen přesouvala po Praze. 

Do toho se tím vším prolínala ségry svatba. A konflikty mezi mámou a ségrou a vlastně mnou taky. Protože jsem se snažila stát nějak mezi nima. A taky jsem byla první na ráně, protože jsem vlastně byla doma a bylo jednoduší se hádat se mnou než to řešit po telefonu se ségrou. A vlastně i ten můj pohled, že jsem loser, protože se vdává moje mladší ségra. A já budu na svatbě single. A bude mi to líto. Jako mi tyhle věci někdy líto bývají. Ale pak to vlastně nějak proběhlo snad k nějaké obecné spokojenosti. Ale ve mě to nechalo jen ten pocit, že vlastně svatbu nechci. Že nechci tímhle procházet, protože si stojím za tím, že svatba má být taková, jací si to ti dva hlavní lidé přejou. A ne aby byla spokojená celá širší rodina. 

Ale od října pak už konečně stabilita, bydlení a konečně klid.

A pak Turecko a krátký a intenzivní kanadský reunion. A pak single cestování. 

A zbytek roku nějak taková nuda. Protože nějak marně hledám, pro co žít. Co dělat. Snažím se aspoň občas někam vyrazit, abych netrávila každý večer sama doma. 

A taky zas otočka v tom bludném kruhu, kdy jsem zas ve fázi, kdy nesnáším svoje tělo a to, že nabralo zpátky všechna ta kila a z toho, že všechna ta fyzička, kterou jsem měla, je pryč. Kdy brečím při běhu, protože teď uběhnu sotva 4 km. A i když bych hrozně zas běžela VltavaRun, tak na něj reálně nemám. A vím, že ta cesta je hrozně dlouhá. 

Psala jsem si chatem GPT  a trochu jsme vymysleli, co s tím rokem 2025. Bojím se, že jsem to trochu přepálila, ale člověk nějak začít musí. 

Ty návraty jsou těžší, než jsem čekala :-(

Ale přeju pěkný nový rok

Skoro doma

V Kanadě se ze mně stal ten blázen, co si mluví pro sebe. Nahlas. Protože spoustu věcí nemám komu říct. Tak je říká aspoň sobě. 

Posledních pár dní v Kanadě. 

Poslední měsíc je super. 

Mexiko

Slunečné dny ve Vancouveru

Žádná hrozná práce

Jezdění na kole

Architektura

První venkovní pivo

West Coast Trail

O West Coast Trailu vám povím osobně, bylo to neskutečný a skvělý. 

Tady moje závěrečné metry. 

A ano, mě ten vlas v puse taky irituje. 

Ale who caros. 

 Tak brzy doma na viděnou. 

Těším se. 

Ale zároveň se vlastně bojím, že mi Kanada bude chybět. 

Asi jsem si na ten místní život nějak zvykla.

O rozpolcenosti

O tom, že někdy se hrozně těším, až budu konečně doma. A někdy zas nemůžu uvěřit, že přijdu o tenhle kanadský způsob života. 

O zážitcích. 

O tom, že se mi už fakt stýská po domově. A říkám si, jestli dva měsíce ještě nejsou hrozně dlouho. Dva měsíce, kdy si den po dni budu muset vymýšlet aktivitu. Přemlouvat se, abych někam šla. Ještě nějakou dobu dělat tu hroznou práci, která mě ničí. 

Ale zároveň, že se mi svým způsobem domů taky nechce. Protože tam nebudou hory. Příroda. Že se mi po některých věcech a lidech bude fakt stýskat. A že doma budou jen svatby, děti, hypotéky a tlak na to, abych se už i já usadila. A dala svůj život do kupy. 

Sere mě, jak kdykoli každýmu řeknu, kolik mi je, tak se diví, že nemám děti. Protože si pak připadám, že nedokážu splnit nejzákladnější požadavek společnosti. Najít si manžela a zplodit děti. A proto mi máma, tety, bratranci a všichni mají neustálou potřebu někoho dohazovat. Protože já jsem asi prostě jen moc vybíravá, že jo. Protože neberu lidi jen kvůli tomu, že jsou taky single.

O víkendu jsem se procházela ve Whistleru. Potkala jsem tam nějakýho staršího chlápka, co se se mnou chtěl hrozně bavit. A ptal se kolik mi je. A jestli mám boyfrienda. A děti. A když jsem mu asi potřetí zopakovala, kolik mi je, tak se zatvářil, že bych děti teda dávno měla mít. A pak mi řekl, že to není komplikovaný, že jen stačí mít sex. Tak jsem mu řekla, že vím, že to takhle funguje. Že chci mít děti, ale ne sama. Že chci mít rodinu. A on řekl, že mi nerozumí, že neví, co to je. A to jsem vlastně nevěděla, jestli fakt nerozumí mé výslovnosti slova family nebo si ze mě dělá prdel. Ale sere mě, když si lidi myslí, že jediným posláním ženy je mít děti. A pak přišel s nabídkou kvalitního sexu. Tak jsem mu řekla, že mu přeju, ať si na to někoho najde, a odešla jsem. 

Někdy mě ničí být neustála na všechno sama. Na všechna rozhodnutí. Na všechno zařizování. Na to, když je mi smutno. A ono je to tady v Kanadě, ale bude to zase stejný i doma. 

Mám teď zas trochu temnější období. 

Ale jinak si to tu užívám. Mám se ráda za tyhle okamžiky. 

A ještě jedno takový malý poselství. Že jsem dva roky v Praze chodila na terapii. A chvílema mi to vlastně přišlo zbytečný. A velmi často mi to přišlo hrozně pomalý. Že jsem nějak čekala, že za dva měsíce budu spokojený a vyrovnaný člověk a ono ne. A že jsem tam šla s tím, že moje rodina je v pohodě a pak jsme se k ní nějak vraceli nějak pořád. A že ty vzorce jsou ve mně hluboko zakořeněný. Třeba to, že neumím odpočívat. Nebo můj vztah k jídlu. Který se i teď projevuje tím, že si nedokážu připravovat jídlo před ostatníma lidma. protože nesnáším, když někdo komentuje, co jím. Chtěla jsem na terapii vyřešit to, jak mít vztah. A vlastně to o tom skoro nebylo. Ale bylo to vtipný, že i v tomhle jsem se vlastně dost posunula. A hlavně mi ta terapie pomohla v těch dvou pracovních breakdownech, i když NSJ pořád ještě bolí. Ale je dobré, že i díky tomu přístupu z terapie naučila se na všechno koukat trochu z nadhledu. Že když to minulý týden R. ukončil a já z toho byla fakt špatná, tak mě po několika dnech došlo, že to vlastně bolí i kvůli tomu, že je to hodně podobná situace, jako když mě Š. vyhodil z týmu NSJ. Že to bylo kvůli špatný komunikaci z jeho strany, bez předchozí zpětný vazby a já si zpětně několik měsíců analyzovala, co jsem měla udělat líp. A tohle bylo podobný. Jen, že tady jsem nic líp udělat nemohla. Takže pak se mi vlastně dost ulevilo. A taky jsem se na terapii naučila víc mluvit o tom, co si myslím a jak nad věcma přemýšlím. Protože to je asi to, co mě nějak v životě irituje u ostatních. Že jim nevidím do hlavy. A kvůli terapii jsem taky tady v Kanadě. Protože jsem měla dost sebevědomí sem jet i sama. Že jsem si uvědomila, že se s životem nemá čekat. Až budu s někým. Že nemám být závislá na ostatních, ale jen na sobě. A vlastně zpětně zhodnoceno jsem spokojenější a vyrovnanější člověk než před terapií. I když ten proces byl mnohem pomalejší a nenápadnější, než jsem čekala. Tak jen vlastně za sebe doporučuju. Je to investice do sebe. A přijde mi, že na sebe nějak zapomínáme. 

Jak zůstávám ve Vancouveru

Protože to bylo pořád dost na prd, tak jsem nějak směřovala k tomu, že na konci února jedu domů. Ale dala jsem si deadline do 11., že se rozhodnu. A týden předtím jsem jela na hike do hor. A bylo to skvělý a natočila jsem tam tohle video. 

A je vtipný, jak říkám, že třeba se něco stane a ještě tu zůstanu. A ono se fakt stalo, a tak se to nějak zas přehouplo na tu stranu, že tu ještě zůstávám. Včetně toho, že mám práci nebo že svítilo sluníčko. Tak málo mi stačí. 

Jinak pardon za ty videa, ale mám jich vlastně hodně, protože nemám moc komu tyhle věci říkat, tak si je natáčím sama pro sebe. 

Rain-couver a pokračující dobrodružství

Tak přidávám další, méně optimistické video. O tom, že to tu je vlastně hrozně těžký a prosinec byl děsný měsíc. Nejhorší to bylo na Štědrý den a pár dní před ním. 

Už je to tu dlouhý a stýská se mi. Někdy jsou dny, kdy vlastně vůbec s nikým nemluvím, nikoho nepotkám. V listopadu jsem ještě měla takový dost dobrodružný mód a snažila se to tu prozkoumat. Ale prosinec celý propršel a nějak mě to ničí vzhledem k tomu, že odjeli moji oblíbení spolubydlící, díky nimž u nás doma byla sranda a živo. 

A nějak jsem si nedokázala představit, že bude tak hrozně těžký sehnat jakoukoli práci. A vlastně mě to ničí, že jsem jen blbý imigrant. Že jsou dny, kdy pošlu desítky nebo stovky CVček. A nikdo neodpoví. Nebo odpoví, že je těší můj zájem, ale že se rozhodli pro jiného kandidáta. Je to hrozně frustrující nemít žádnou hodnotu. 

V listopadu jsem si dala jako limit 3 měsíce a že v lednu se rozhodnu, jestli tu budu nebo pojedu domu. A teď začal leden. 

Je fakt těžký být někde sama. Věděla jsem, že to pravděpodobně přijde, a teď je to tady. Taky jsem si ale řekla, že až už to nepůjde, tak prostě pojedu domu. 

Ale. Pak jsem si prohlížela fotky a videa z Jasperu. A vlastně té přírodě ještě nedokážu říct ne

Tady je ještě jedno méně optimistické video ze Štědrého dne. Který stál za hovno, protože jsem ho trávila celý sama. Je to takový tok myšlenek, ale nějak to vyjadřuje mojí náladu ve Vancouveru. Ale po tomhle videu se to vlastně zlepšilo, protože jsem vyrazila ještě do jedné katedrály v centru, kde bylo spoustu lidí a jen to lidské teplo a přítomnost mě nějak zahřály na duši, že nejsem úplně sama. A tak jsem tam seděla, poslouchala celkem cool bohoslužbu a do toho se zpívaly americký koledy, jejichž texty tam běžely na plazmový obrazovce. Prostě karaoke. A pak jsme si zapálili svíčky, který jsme každý dostal. A pak začala hrát Tichá noc, oni zhasli celý kostel, a jen tam svítily ty svíčky. A já si připadala jako malá světluška, když se stojí špacír na slibový oheň, a jim teče vosk po rukách a všude možně. Protože ten vosk v té tmě začal odkapávat na moje kalhoty a já nevěděla jak to zastavit :-D. 

Pokračování kanadského dobrodružství

Odjela jsem z Jasperu a ten konec byl takový zvláštní. 

Říjen v Jasperu byl dost osamělý a chladný. 

A pak se to vlastně zlomilo jen pár dní před odjezdem, deskovky, české večery na A.

A tak jsem odjížděla taková dost rozpolcená, jestli dělám správný rozhodnutí. 

A pak jsem přijela do Vancouveru. 

A hrozně pršelo. 

A mně všechno zmoklo, peřiny mi přepadly do bláta. A připadala jsem si jako bezdomovec. 

Ale naštěstí nejsem. 

Ale to je vlastně jediný, co ve Vancouveru mám. Pokoj. V domě plným Irů. 

Ale na to, jak to vlastně na začátku vypadalo jako hrozná shithole, tak ten dům začínám mít ráda. Růžový záchod, zátiší na zahradě s boxovacím pytlem a klavírem. Můj pokoj, vlastně po 4 měsících vlastní útulný koutek, kde každý večer klepu kosu s dekou a vykuřuju to svíčkama. Dneska jsem třeba po 20 minutách googlování zvládla spustit myčku. A vlastně mi nevadí, že kohoutek v kuchyni je "awkward", jak to nazval jeden můj spolubydlící. 

A pak ten zbytek je takový zvláštní. Vancouver se mi líbí, až na ten neustálý déšť, protože vlastně co jsem přijela, tak mi je permanentní zima, protože jsem nějak permanentně promočená. 

A pak to, že zatím tu je vlastně dost nereálný sehnat práci. Nebo mi to nejde a nevím jak správně na to. Nebo jsem moc hrdá a nedokážu napsat lidem. 

A tak jsem teď taková trochu rozpačitá a dávám si nějakou dobu na to rozhodnout, jestli tu budu a co mi dává smysl. 

V něčem si vlastně připadám taková dost osamělá. 

Jsem introvert a některý věci mi trvají dlouho. To znova a znova seznamování mě trochu vysiluje. Ale jedno z mých předsevzetí na tenhle rok bylo, si přestat vyčítat věci. Jsem jaká jsem. A prostě mi bude chvilku trvat, než se skamarádím s lidma u nás na domě. Tak si nesmím vyčítat, že se tak ještě nestalo. Stejně tak si prostě nesmím vyčítat, že nejsem dostatečně komunikativní a easy-going. Vlastně tohle bylo jedno z mých velkých témat, když jsem chodila na terapii. Ale vlastně jsem to vnitřně nakročila k tomu, že lidi jsou individuální a já si nesmím vyčítat, že nejsem jak ostatní. Prostě mě ty nový kontakty a lidi stresují a nedokážu se do toho vrhnout hned a po hlavě. Ale vlastně po nějaký době to většinou dopadne. 

Pár zážitků

• minulý týden jsem zabloudila na hokejový stadion. A měli tam trénink mini brankáři. Tak jsem je tam pozorovala a mrkala na toho jejich trenéra, kterej si je tam hrozně vodil a byla to fakt sranda. 
• chodím každý den na kafíčko a dortík někam do města. Taková kompenzace za Jasper. A předevčírem jsem v random kavárně v centru města potkala svoje spolubydlící. Tak to bylo fajn, že jsem si s nima poprvé popovídala. 
• Včera jsem šla na free walking tour a dala se tam do řeči s jednou Američankou, a vlastně to bylo fajn, protože mi přišlo, že jsme jen čekaly, až ten průvodce domluví, abychom si mohly dál povídat. 
• A před týdnem jsem byla na prvním výletě s kamarády z Čech. A vlastně jsme spolu strávili hrozně moc času a bylo to hodně intenzivní. A dali mi krajích chleba, který si pečou, s máslem, a to mi udělalo fakt radost. Někdy stačí fakt málo. 

A postuju sem jedno svoje video. Mám takových videí plný mobil, protože jak tu jsem sama, tak si aspoň povídám sama se sebou. A tohle video mě vlastně neskutečně baví. Je někdy z července a pouštím si ho vždycky, když mi je smutno, protože mě vlastně potěší a pobaví. Tak sdílím.