Pavučina mi svým způsobem bude chybět. Až poslední den se ve mně probudil nějaký ztracený skauting. Možná to bylo tím kýčovitým a mrazivým okamžikem nad Mordorem nebo balancováním nad svým životem, připomínáním si, jakej byl skauting, když jsem byla skautka, možná to bylo těma lidma, který už nebudu vídat. Na konci jsme každej měli takovej papír, kam nám ostatní psali nějaký vzkazy. Ok, tak mi tam napsalo jen pár a nic, že by se z toho člověk rozbrečel. Už jsem to psala holkám, chytila jsem nějakou novou skautskou mízu a bojím se, že zmizí, než budu mít čas, to nějak využít.
Tenhle tejden jsem nechodila do školy. Chtěla jsem něco dělat, ale... Jsme v prdeli a můžeme si za to sami. Hmm. Tak snad Velikonoce pomůžou. Ale aspoň mi to pomohlo se trochu srovnat.
V poslední době jsem velmi podrážděná, protivná a tak. Bojím se, že to s červencem nezmizí. Že už je to trvalej stav.
Ještě jsem vzhledem k mojí současné emocionální situaci chtěla zveřejnit jeden můj letní zápisek z deníčku (nesmí se to brát úplně doslova)
Mr. SOMEBODY Poslední dobou (nejen) mi někdo chybí. Řešily jsme to minulý týden v autě cestou ze Stálkova. To, že mě občas unavuje, bejt na všechno sama. Že není nikdo, kdo by mi s životem pomohl. Někdo, kdo mi bez ptaní vezme chůdy a naskládá věci do auta, když já už nemůžu (i když ne každý je prostě Fo.). Někdo, kdo mi vezme věci. Uvaří večeři. Kdo za mě něco vyřeší. Někdo, kdo mě chytne kolem ramen a do ucha zašeptá, že je všechno OK. A komu to budu moc oplatit.
Nechtějte zažít ty pocity beznaděje, když je člověk na všechno sám.
Co dál?
