Vlastně nevím, co k tomu napsat, protože jsem to všem vyprávěla. Že to byl nejhorší půlrok mýho života. Že jsem od Velikonoc nevěděla, jak tam ty zbývající tři měsíce přežiju. Jak jsem si hrozně přála odjet zpátky do Prahy, do školy, domů. A to ještě nebylo nejhorší. Protože pak se to všechno podělalo ještě víc a já tam byla uvězněná sama.
A tak to byl jeden hrozný týden, kdy mi přišla, že vlastně nic nemá absolutně cenu. Kdy jsem tak mátožně chodila po Kodani a nevěděla jsem, co dělat. Začalo to v neděli odpoledne, kdy jsem se vracela domů jen se zámkem na kolo, policejní zprávou a dvackou na autobus. A zpívala si tuhle písničku, která se nějak nesla dál. A vlastně ten klip, což je asi jediný, co si pamatuju ze Skins, vystihoval, co přišlo dál, aniž bych to tušila.
A tak jsem si doma vzala svůj super papírovej deníček a napsala, jak mám největší smůlu na světě. A zakončila to tím, že mamka vždycky říká, že může být vždycky hůř a že jsou to jen peníze. A taky to přišlo. A tak jsem šla ven a obcházela v noci blok v tý pofidérní čtvrti, kde jsem bydlela a brečela. Poprvý v životě jsem brečela kvůli tomu, co se stalo v mým životě a ne ve filmu. A nějak mi přijde, že to ještě neskončilo a několikrát to udeřilo v plný síle.
Třeba když jsem celej den psala ve škole zkoušku na půjčeným počítači, ale místo koncentrace jsem jen sledovala facebook a co se tam děje. A pak večer, kdy jsem prostě nemohla a musela jsem odjet na hřbitov, kde to všechno nějak vytrysklo zas.
A teď to zasáhlo zas znova, jak jsem zpátky v Čechách a konečně mluvím s těma lidma, který to tady prožívali a vlastně pořád hledám nějaký správný přístup. Protože to dělá srandy už nějak omrzelo, protože to Vašek používá v každý druhý větě a už je to pro mě trochu morbidní. Zas na druhou stranu mě docela zarazila Martina, když řekla, že je ráda, že s ní jede na Erasmus Majk, kdyby se stalo něco podobnýho, tak aby na to nebyla sama. Já jsem minulý týden po dlouhý době použila nevědomky svojí oblíbenou frázi, že spát můžeš v hrobě a úplně mě u toho zamrazilo.
Proč to píšu? Protože já osobně nějak potřebuju o tom neustále mluvit, protože to je něco, s čím se nedokážu smířit a srovnat. Protože to je na mě moc těžký, protože mě to sere. Protože to je asi opravdu ta první věc, kterou si upřímně vždycky vybavím ve spojitosti s Dánskem a většině lidí o tom vlastně neřeknu, protože se to nehodí a protože, když jo, tak ni řeknou, že je to mrzí.
Přesto, když jsem takhle před odjezdem bilancovala celejch těch 5 měsíců, tak jsem to uzavřela tím, že bych přesto asi jela zas. Teda pokud bych asi vypustila a zapomněla tu věc s Davidem, ale toho bych já nezachránila a aspoň jsem s ním měla vlastně rozlučku, jak jsme to vlastně zhodnotily s Kiki.
Ale jela bych zas asi především kvůli škole, tomu přístupu a tomu, co jsem tam studovala. Že jsem byla hrozně rozčarovaná z toho pražskýho magistra a v tom Dánsku jsem našla obor, který přesně nějak pojmenoval to, co mě hrozně baví a chtěla bych to dělat. Jela bych zas kvůli Barceloně, jakožto božskýmu týdnu v božským městě s božskýma lidma, kdy si člověk prostě jen bohémsky užívá, že je mladej, naivní a nemusí vůbec nic. Že tam jsou lidi, co je zajímají stejný věci a jsou fajn a vtipný.
Naučilo mě to všechno, že se o sebe dokážu sama postarat. Bez pomoci našich, že jsem schopná si všechno v cizí zemi zařídit a oběhat. Že jsem dospělá a schopná, i když si tak vlastně vůbec nepřipadám.
A nejdůležitější věc, co mi došla asi tak po měsíci, je, že mám místo, kam patřím, lidi, ke kterým patřím, svůj život a zázemí, a to všechno je v Praze a částečně ještě v Třeboni. Něco, co jsem si budovala 4 roky a funguje to, lidi s kterýma si rozumím a můžu se na ně spolehnout a můžu s nima mluvit česky. Že miluju Prahu a Čechy, Vinohrady, svý spolužáky a ostatní pražský kamarády, Žabky, Třeboň, svůj pokoj ve Starý Hlíně, rybníky, český počasí, český kluky etc. A že už bych sama nikdy nikam na tak dlouho nejela.
A možná za to to všechno stálo. Na druhou stranu mi bude hrozně chybět ta kodaňská atmosféra, která se hrozně špatně popisuje, ale slovo hipster to strašně degraduje. Ale prostě to tam žilo, samo, všechny veřejný prostory, parky. A to mi bude chybět moc. Tady je takovej seznam věcí, co mi budou v Čechách chybět, který jsem udělala těsně před odjezdem z Kodaně.
What I am going to miss
- awesome clouds
- sea
- the hipster atmosphere
- eating out
- Nørrebro
- my school (building)
- how they treat students here
- urban planning (coming back to all the geographical shit home)
- speaking English on a daily basis
- learning Danish (this unpronounceable language)
- Danes in general
- Danes speaking English with Danish accent (cute)
- hipster Danes with buns and beards
- bricks and glass
- water
- BIKING
- Tiger (but I heard they just opened one in Prague)
- small Danish towns
- Lakes
- crazy Danish lights
- pastry (but that is only good for me)
- my friends :-(
Myslím, že se tam stejně ještě jednou aspoň na nějakou dobu vrátím :-)
