Možná protože dneska mám extrémně blbou náladu, ale za to může nejspíš to počasí a fakt, že jsem vstávala v nekřesťansky brzkou hodinu. Vlastně mám takovou náladu, že jsem jen na všechny statní hnusná a děsně mě serou.
A to se pak přenáší na celou mojí životní situaci, která není o nic lepší než bývala, protože je pořád stejně nezakotvená, povrchní a bez jediné skutečné naděje do budoucnosti.
Vlastně je to takové mezičasí, kdy na jednu stranu bydlím v nejlepším bytě na světě, ale na druhou stranu si skoro obden zeptám sama sebe, jak dlouho to tu ještě vydržím.
Mezičasí, kdy mi hrozně rychle mizí peníze a přitom jsem se upsala k tý nekonečný stáži za nic, která mi blokuje jakoukoli další možnost si něco vydělat.
Mezičasí, kdy si uvědomuju, že mě několik událostí nějak divně psychicky rozložilo a není to hezký.
Mezičasí, kdy ztrácím tu chuť se snažit dělat něco v našem oddíle, protože jsem poslední přeživší a nevím, jak na to a nechce se mi.
Mezičasí, kdy nevím, co budu dělat, protože mám depky z toho, že neseženu práci , protože vidím svoje kamarády, jak bojujou a já vím, že moje vyhlídky jsou taky dost bledé.
Mezičasí, kdy mi přijde, že vůbec nemám čas a přitom vlastně vůbec nic nedělám. A nemůžu začít nic nového, protože na to prostě vůbec nebudu mít čas. A přitom mi to vlastně moc nepřinese, protože většinu z toho dělám, protože musím nebo myslím že musím, než abych chtěla.
Mezičasí, kdy už mě sere to, že se mě všichni ptají, co kluci, protože ono hovno a neříkám, že t tak chci, ale tak to holt je a nějak se nedějou zázraky, který by to změnily, i když mi přijde, že možná tohle je ten klíč k tomu, že se všechno tak sere, protože bych potřebovala najedou řešit takový malichernosti a taky cítit, že mi chce někdo pomoct, protože spíš si připadám jako sluha ostatních.
Taky jsem se dozvěděla, že jsem control freak a hašteřivá.
A aby se dnešní hrozný den ještě nějak podtrhl, tak mi nějaká cizí holka vlezla před chvilkou do sprchy, zrovna když jsem tam stála...no prostě nahá. Což byl ten moment, který mě v mý dnešní naštvanosti už úplně dorazil a nejradši bych teď šla někoho zmlátit.
Možná by pomohlo prostě vypadnout z Prahy, protože to je zjištění mýho Erasmu, že my dlouhodobější pobyt ve velkoměstě nedělá psychicky moc dobře.
A tenhle blog je vlastně v určitých chvílích dost dobrá terapie, protože to je pak všechno aspoň o něco lepší.
No nic, jdu radši spát, dneska už by z toho stejně nic lepšího nevzešlo.
