Minulý týden jsem takhle šla s Vaškem kolem Kotvy a říkala mu, ať si nemyslí, že mít ten titul je nějaký terno. Člověk 20 let studoval a věděl, co bude příští týdny a měsíce dělat. A teď je najednou člověk takovej bezradnej. Jak to udělat, když má práci na půl úvazku. Jak to udělat, když by člověk měl začít sbírat zkušenosti, aby konečně něco uměl. A ne jít někam učit.
Mám teď nějakou celoživotní dospěláckou skepsi. Může za to ta morální kocovina, která zbyla po oslavě státnic, kterou jsem snad dospělácky odčinila. Může za to můj věk a milostný život a to, že člověk se celej rok omlouval na to, že píše diplomku, a když ji teď dopsal, tak tu žádný život nezbyl. Může za to to, jak to u těch státnic vypadalo. Může za to to, že nevím, jakou přesně práci bych chtěla dělat, jen tuším, že by to mělo být participativní plánování, ale nevím, kde se taková práce shání. Může za to vystřízlivění z Prahy, města a cen a neudržitelnosti bydlení tady. Může za to This is us a to, že jsem skeptická k americkým seriálům, protože pak si člověk si naivně myslí, že existuje dokonalá romantika a chlap, kterej pro tebe a tvoje děti udělá všechno. Může za to ta životní skepse, že nikdo volnej a skvělej už není. Možná za to může to, že nevím, co bude s létem, protože se na něj nikdy vlastně moc netěším, protože jsou všichni někde v čoudu a tak.
Na druhou stranu jsem se v pátek ocitla omylem na koncertě Tomáše Kluse a nějak mi v hlavě uvízlo...ničeho nelituj, život, co máš, je tvůj, žij a měj rád, co je....a vlastně se chci tímhle řešit, že si budu ten život, jak chci já a jestli to v nejbližší pár letech bude stejně tragický, jak si pořídím psa, budu cestovat nebo odjedu do nějaký hájenky na Šumavu a co, tak holt jsem asi nějakej divnej úkaz, na kterýho nikdo nečeká.
Je to pořád o tom stejným, protože lidi se nemění, to už jsem za ten svůj dlouhej život vypozorovala. Asi si udělám nějakej další bucket list. A budu šetřit. Žádný mileniánský latéčka. Radši budu šetřit na hypotéku a na důchod. Holt dospělost.
