Byla jsem v nedávné době na dvou přednáškách/workshopech, který mnou docela pohnuly.
- Jedna na ULŠ o psychických následcích programů a jak předcházet tomu, aby programy člověka rozložily. A jedna věta z toho programu mě paradoxně dost rozložila.
- A pak na Mixemu program o psychické hygieně, která mě taky trochu rozložila. Chvíli jsem pak večer přemýšlela, jestli taky nepotřebuju vlastně odborně pomoct, protože jak říkaly ty holky, problémem ty věci jsou, když trápí a omezují přímo toho člověka. Ale motivovalo mě to k tomu, že bych si večer chtěla dělat čas bez počítače, utřídit si myšlenky, napsat si pozitivní věci toho dne. Zatím to úplně nestíhám, ale chtěla bych.
Havraní vlasy
Prožila jsem dva zajímavý večery ve skautským institutu. Snažila se prohrát se 20. stoletím. Další poetický obraz. Dům U Minuty, klenutý stropy, tlumené teplé světlo, čaj. Pohnuté osudy kolektivizace a okupace na vlastní kůži. Žena závislá na rozhodnutích mužů. Jak díky režimu přijít o všechno, hlavně o charaktery přátel a rodiny, sousedů, kteří si pomáhali, ale najednou tě dokáží kvůli vlastnímu prospěchu, závisti podrazit. Chvílema mi bylo skoro do breku, jak mi bylo z toho všeho smutno. Stejně jako když jsem teď už potřetí viděla Skauty bez lilie a pořád mě ta lidská statečnost dojímá.
Tanec, chacha, paso doble, jive, večerní cesty do Holešovic přes Krejcárek, kde je celá Praha na dlani.
Dokument Zítřek o tom, jak neudržitelně žijeme a jak to zachránit díky lokálním komunitám, podpoře lokálních byznysů a aktivit. Bezvadný soundtrack a předvánoční kapka pozitivní nálady, že dobří a aktivní lidé, kteří se zajímají nejen o sebe ten svět možná zlepší. Dokument Planeta Česko.
Jóga a to teplé světýlko uprostřed mého těla a dobrý pocit vždy po té. Záda,která nebolí. Čekání na tramvaj v Holešovicích a industriální Vnitroblock. Pomalý a nikdy nekončící progres.
Trénink na půlmaraton
Country life, kvalitní potraviny, whole30, neustálý vaření, pečení, nakupování masa, zeleniny a obřích balení oříšků. Postupná proměna. Podvádění. Vědomý. Protože si můžu dělat a jíst co chci. Protože člověk neví, čemu vlastně věřit. Někde jsem četla zkušenosti...nejvíc mě překvapilo, jak mají ostatní neustálou touhu tě pokoušet a lámat. Co koho zajímá co jím a piju. Je to moje věc. A co z toho pokoušení lidi vlastně mají.
Na klukách a lidech obdivuju, když dokážou mít vlastní názor na těžký věci a dokážou si ho obhájit. Taky bych to jednou chtěla. Myslím, že k tomu šnečími kroky taky postupuju. Jen potřebuju vědět víc, o historii, světě, společnosti, politici, ekonomii.
Hledá se dream job
Hledají se kamarádi, spřízněné duše, protože se člověk fyzicky i mentálně od všech oddaluje, nějak se nevídáme a když už jo, tak vlastně nevím, jsme nějak jinde.
Mohla bych pokračovat, poslední dny jsou takový roztěkaný, rutinní, krátký, tmavý, depresivní, neukotvený, solitérní. Možná tím, že se blíží konec roku.
Neříkám, že se na ten Island nějak spešl těším, ale vlastně jsem ráda, že nebudu tady. Doufám, že mě to trochu dobije baterky. Dost to potřebuju.
