Konec roku

Nechci moc bilancovat. Řešili jsme to tenhle týden s Vaškem na pivu. Říkal, že má úspěšnější ty sudý roky. I když jsem před Vánocema měla nějakou depku, vlastně teš jsem si uvědomila, že si zas tak nemám na co stěžovat.

Smířenost

Podobný slovo používám vlastně často a jsem za něj ráda. Smířenost se sebou, se svojí životní situací a lidma kolem. Stabilita. Jistota.

Pročítala jsem teď svoje starý středoškolský a vysokoškolský deníky a tenhle pocit je vlastně novinka. A jsem za to ráda. Že si můžu žít, jak chci a ne, jak chtějí ostatní nebo jak bych chtěla.

Byl to rok náročný, nejistota, hledání práce, špatný a dobrý start. Asi všechno musím udělat v životě nadvakrát, abych se našla - škola, práce, kolej,... Dokončení posledního studia. Asi nejlepší a nejpohodovější tábor z pozice hlavního vedoucího. Malý úspěch v práci. Mimořádný zářijový odměny, kdy mě víc než ta výše, potěšilo to odůvodnění. A taky cestování a splnění poslední cestovatelský mety - Islandu, který předčilo všechno očekávání.

Víc to rozpitvávat asi tady nebudu. Jen si tu odložím něco z těch starých deníků a starých alb, který jsem dneska nostalgicky procházela, teda jen tu krátkou část, která byla vtipná a ne smutná :-)

31.1.2008
Je mi smutno. Nějak mě dostávají vzpomínky. Dneska jsem měla zase svojí "uklízecí" náladu a uklízela si šuplíky ve stolu. To se teda našly poklady. Našla jsem takový sešítek s pohádkou O princezně na hrášku, kterej jsem psala asi ve 2. třídě a vzpomínala jsem, jaký to bylo ještě tenkrát, když jsem byla malá. Co všechno se od té doby změnilo? Tenkrát nebyly žádný starosti, ve škole jsem měla samá jedničky, chodila jsem zpívat, nikde nebyl žádnej počítač ani mobil, s Matějem jsme psali pohádky a počítali ovečky do tisíců. Bavila jsem se s každým, byla jsem hezká holčička s ofinkou a vlnitýma vlasama, poslouchala jsem country a dívala se na pohádky. Chodila jsem po Večerníčku spát a sledovala telenovely s mamkou. Měla jsem naše ráda, obdivovala jsem paní učitelku, bavila se s klukama, ale žádný se mi nelíbil a já se nelíbila žádnýmu. Občas jsem měla zvláštní módní kreace (růžový mančestráky). Chtěla jsem být paní učitelkou a bydlet v Roudnici. Bylo to fajn, byla jsem spokojená. A TEĎ?....tu druhou část přepisovat nebudu, je nějaká depresivnější...

 

 3. 8. 2008 takhle tam normálně sedím, kouknu doleva... A TAM KOTLETY!!!!

7. 8. 2008 Někdy stačí trochu a hned je hezký den. Třeba když potkáte v Penny Jirku Gráfa a on vás pozdraví ;-)

27. 2. 2009 Den a la Honza Hofman
Normálně. Dneska jsem šla ráno přes zámek a pocítila jsem onen zvláštní a nepopsatelný pocit. Ten, který mívám jen při pár vzácných okamžicích - když slyším Ready Kirken, The O.C. Californie nebo když potkám Honzu Hofmana.
....
Sice tam nikde nebyl, ale onen pocit přetrval celý den. Jako by to všechno bylo v jiné dimenzi času a prostoru. Prostě KDO NEZAŽIL, NEPOCHOPÍ.

14. března 2010 Clear future and bad present
Zvoní budík: 7:00...ups...vybrabu se z postele (abych) ho nevzbudila, v koupelně si dám sprchu, obleču se do slušivého navy kostýmku a s kabelkou vyrazím ven. Cestou na metro kupuji NY Times, koblihy a kafe v kelímku. Kolem 9:00 už stojím před obrovským mrakodrapem, pozdravím vrátného Steva, usměju se na sympatickou Alice z PR oddělení a výtahem vyjedu do své kanceláře v 15. patře se suprovým výhledem na NY City. Vow. Mrakodrapy, kam se podíváš. Zkontroluju poštu a po redakční poradě vyrážím do Washingtonu za paní Obamovou na krátký rozhovor. Každý chce znát, jak si prezidentská rodina žije, jaký je vlastně život slavných a bohatých. Jdem spolu na oběd, je to fajn, až na ty chlapy v černých oblecích. Do NY se vracím kolem 3., hodím do PC nahrávky a udělám hrubý nástin. V 5 mě vyzvedne, doma si dáme výbornou večeři...snaží se!!! Kolem 8 odjíždíme na 13th Avenue do Upper East Side na party. Konečně se po dlouhý době potkávám s Edem W. a Chasem C. Už mi chyběli, ale měli toho teď dost. Nějak jsem si vzpomněla, jak jsem po nich v 18 před maturitou slintala v Gossip Girl. Naivní... A teď jsou součástí mého života :-) Být novinářkou umožňuje spoustu skvělých možností...

20. ledna 2011
....

• Slovák tu teď mívá nějakou kamarádku a měli tam i zhasnuto (a myslim, že tu i spala...)
• co mě ale znepokojuje víc je to, že mi někdo zabral háček v koupelně a já nevím, co s tím
• dneska v menze jsem pozorovala lidi a myslím, že bych si co nejdřív měla nechat udělat dítě, a to pořádně zlobivý, a já pak budu muset chodit řešit do školy problémy s těma hezkýma učitelema
• nebo to dítě můžu mít rovnou s tím hezkým učitelem
• anebo to dítě vynecháme...
• potkala jsem v metru Vojtu
• Vojta je děsná drbna a Káča děsná puberťačka. Kvůli projektu nenapíše, ale kvůli dvěma blbejm zastávkám se může zbláznit. 
• Včera jsem v knihovně potkala hezkýho kluka, usmála se na něj, a pak jsme se nějak pořád míjeli a až když na mě promluvil a slovensky, nějak jeho kouzlo zmizelo. 
• heslo tohoto týdne: KONEC NEVINNOSTI

26.7.2011

Asi jsem se zbláznila, ale vibruje mi levá podrážka.

7.8.2011

Ve čtvrtek jsem potkala Honzu H. A protože jsem v sobě měla jedno pivo, nepřišel žádný pocit. 

....

Nesnáším léta a happy lify. 

Nesnáším sebe a svoje tělo. 

Nesnáším večery, kdy přichází krize. 

Vaření a víno

Minulou neděli, když mě táta vezl na vlak, tak říkal, jak se mu nechce v pondělí do práce. A mně se nechtělo, protože jsem věděla, že tenhle týden bude děsný. A byl. Byl tak děsný, že když jsem v pátek v deset přijela domů, tak jsem si musela otevřít flašku vína. A pak jsem odpadla. Ale když jsem šla z metra, tak začínalo sněžit. Začala jsem věřit v imaginární nadpozemskou sílu, která ví, že když mám těžkej den, tak mi nadělí krásný západ slunce nebo sníh :-)

A vlastně jsem to musela dost zpracovávat ještě včera. A tak jsem podvědomě začala dělat věci, který mě uklidňujou. Jela jsem na Jiřák a koupila si kafe na farmářských trzích. Šla se do Riegráčů podívat na zasněženou Prahu a pak dolu až na Právnickou. A pak doma jsem dopila víno a uvařila dýňovou polívku.

A dneska, dneska jsem celý odpoledne vařila, pekla a uklízela a poslouchala Hamiltona.

Pomohlo mi to.

Včera jsem byla na svém druhém a posledním letošním plese a vlastně nad tím pořád přemýšlím, že to bylo dobrý. Že jsem akceptovala to, že nebudu tolik tancovat a netrápila se. Netrápila jsem se, když už jsem někoho uhnala a on si zrovna musel "odskočit". Jeho mínus. Stejně, jako když tě obecně nechce, jeho mínus. A byla jsem pyšná. Na holky. Že jsou takový jaký jsou a jaký spolu máme vztah. Že se věcí nebojí jako my, že se snad netrápí tak, jak jsme se trápily my. Že když nebyli kluci, tak šly tu polku klidně tancovat jen samy a bylo jim to jedno.

A taky jsem si uvědomila, že mě baví tancovat, jak to řekla v Mexiku ségra. Je to pravda, jen jsem se vždycky styděla za to, jak tančím. A taky nebylo s kým, že. Ale baví mě to, bavila mě salsa, bavilo mě těch pár tanců, co jsem tančila včera. Baví mě Stardance. Potřebuju se trochu vytancovat.

Už to píšu po několikáté, ale jsem ráda, jak jsem sama se sebou smířená a zklidněná. Nebývalo to.

Vlastně si přijdu celkově o deset let opožděná. Kdybych byla taková, jaká jsem teď v 17, míň ztracená, víc sebevědomá a víc jistá o tom, co chci, tak jsem se nemusela tak dlouho trápit, ale budiž.

Jen nějak víc vymizeli lidi.