V sobotu jsem běžela druhý závod. A první, který mě bavil. Nešlo mi o čas. To mám zase z podcastu. Že první závod nemá být na čas, ale na to ho doběhnout. A tak jsem se snažila nepřepálit začátek, nevšímat si ostatních a doběhnou to.
A to se mi splnilo.
A běželo se dobře. Příjemný počasí s občasným mžením. Poklidný běh bez zastavení a přestávek. Občas krizičky, občas předbíhání lidí do kopce, občas dobíhání lidí před sebou a držení se v závěsu někoho.
Vlastně mě na tom bavilo ta strategická část.
A pak ten finiš a zrychlování do brány. A ten vlastně smutek, když člověk zastavil a už nemusel dál běžet. Přemýšlela jsem, jestli si tam ještě neoběhnu blok.
A na konci jsem byla šťastná a dojatá. A pyšná na sebe.
Byla to zkouška na půlmaraton a myslím, že by to možná šlo. Ale ještě to nebude zadarmo. Od návratu z Jamboree mám naběháno 88 km a lepší se to. Četla jsem teď, že někdy v Českoslovesnku propagovali běhání a doporučovali každý měsíc uběhnout 100 a já myslím, že by to vlastně za září šlo.
Vlastně teď jen běhám nebo jsme v práci. Do toho se smrskl můj život. A když jsem včera běžela, tak jsem si pustila Tomáš Kluse a už se začala prodírat taková ta typická podzimní deprese.
