Není to žádná hitparáda. Minulý týden jsem byla se ségrou na kafi a skoro celé to probrečela. Nějak to bylo vyústění celého týdne, měsíce,...
Nějak to na mě všechno dopadá. To, že tenhle rok stojí víc za hovno než ty ostatní. Ale asi nemám zatím sílu se s tím tady vypisovat.
Jsem protivná na všech frontách a vlastně i nespokojená/nešťastná.
Prožívám krizi v práci/běhání/osobních životě.
Dneska jsem měla s mámou debatu o zničené obkladačce v koupelně. Že mě to prostě nevadí, že jsou horší věci na světě než rozbitá obkladačka. Tak se mě zeptala jaký. Prostě mi na těchhle materiálních věcech nikdy moc nezáleželo. Ale vlastně mi vadí, jak mi všichni říkají, že začínám být jako máma. Jako kdyby to pro všechny ostatní bylo nějaký vítězství, že se na mě začínají projevovat všechny její špatný vlastnosti. Nemyslím si. Někdy bych si přála, aby mě jen lidi víc poslouchali. To, co říkám, a ne to, že mi to občas ujede v tom tónu.
Nevím, kam se dál posunovat. A to mě asi dost ubíjí. Pár let jsem si neexistující vztahy kompenzovala aspoň oddílem, ale už nejsem potřeba ani tam. Tak možná to trochu přispívá k té všeobjímající podzimní náladě.
Tenhle týden mám dovolenou. První pořádnou letos. Ale vlastně není v ničem speciální, protože mi tam už na dva dny přistály nějaký pracovní věci, tak mě to vlastně štve. To, že se z toho u nás stává norma.
Ale vlastně je to v Třeboni takový balzám na duši. Dneska jsem si jí procházela a hřálo mě to u srdce. I když jsem si pak uvědomila, že to je vlastně takový ten nostalgický optimismus. Že takhle zpětně je to krásný, ale vlastně to nebylo vůbec růžový.
Ale víte co?
Pořád mě to tu dobíjí. Hlavně to ježdění na kole a podzim. A to je potřeba.
Slunce v duši.
A brzy navi...
