Když nemůžeš, tak přidej

Jeden neskutečnej víkend. Připomínalo mi to skautskou akci. Bylo to sranda, byla to dřina, bylo to kochání se Šumavou, bylo to fyzický a psychický peklo, byly to krátké chvíle spánku na fotbalovém hřišti nebo na poli u silnice, byly to chvíle, kdy si člověk nedokázal představit, že ještě podá nějaký výkony, ale pak tam ještě něco vymáčkl.

Díky týmu, že mě k sobě vzali, byť jsem jim ten čas nezlepšila.

Díky všem, kteří mě povzbuzovali. Mému týmu a lidem z našeho svijanského auta. Klukovi, který mi při prvním finiši pochválil odrazy. Chlápkovi, který mi při chodící pauze nad Davli řekl, že to dám. A já se rozběhla a dala to. Chlápkovi, který se mnou dobíhal můj poslední úsek a který mě vyhecoval tak, že jsem měla tempo 4:30 km/hod.

A hlavně. Díky sobě. 

V nohách mám běžecky 31 km a převýšení skoro 800 m. 

Pořád si nějak stěžuju na svůj život, přitom mám teď jeden intenzivnější zážitek za druhým. 

Díky za to