Pokračování kanadského dobrodružství

Odjela jsem z Jasperu a ten konec byl takový zvláštní. 

Říjen v Jasperu byl dost osamělý a chladný. 

A pak se to vlastně zlomilo jen pár dní před odjezdem, deskovky, české večery na A.

A tak jsem odjížděla taková dost rozpolcená, jestli dělám správný rozhodnutí. 

A pak jsem přijela do Vancouveru. 

A hrozně pršelo. 

A mně všechno zmoklo, peřiny mi přepadly do bláta. A připadala jsem si jako bezdomovec. 

Ale naštěstí nejsem. 

Ale to je vlastně jediný, co ve Vancouveru mám. Pokoj. V domě plným Irů. 

Ale na to, jak to vlastně na začátku vypadalo jako hrozná shithole, tak ten dům začínám mít ráda. Růžový záchod, zátiší na zahradě s boxovacím pytlem a klavírem. Můj pokoj, vlastně po 4 měsících vlastní útulný koutek, kde každý večer klepu kosu s dekou a vykuřuju to svíčkama. Dneska jsem třeba po 20 minutách googlování zvládla spustit myčku. A vlastně mi nevadí, že kohoutek v kuchyni je "awkward", jak to nazval jeden můj spolubydlící. 

A pak ten zbytek je takový zvláštní. Vancouver se mi líbí, až na ten neustálý déšť, protože vlastně co jsem přijela, tak mi je permanentní zima, protože jsem nějak permanentně promočená. 

A pak to, že zatím tu je vlastně dost nereálný sehnat práci. Nebo mi to nejde a nevím jak správně na to. Nebo jsem moc hrdá a nedokážu napsat lidem. 

A tak jsem teď taková trochu rozpačitá a dávám si nějakou dobu na to rozhodnout, jestli tu budu a co mi dává smysl. 

V něčem si vlastně připadám taková dost osamělá. 

Jsem introvert a některý věci mi trvají dlouho. To znova a znova seznamování mě trochu vysiluje. Ale jedno z mých předsevzetí na tenhle rok bylo, si přestat vyčítat věci. Jsem jaká jsem. A prostě mi bude chvilku trvat, než se skamarádím s lidma u nás na domě. Tak si nesmím vyčítat, že se tak ještě nestalo. Stejně tak si prostě nesmím vyčítat, že nejsem dostatečně komunikativní a easy-going. Vlastně tohle bylo jedno z mých velkých témat, když jsem chodila na terapii. Ale vlastně jsem to vnitřně nakročila k tomu, že lidi jsou individuální a já si nesmím vyčítat, že nejsem jak ostatní. Prostě mě ty nový kontakty a lidi stresují a nedokážu se do toho vrhnout hned a po hlavě. Ale vlastně po nějaký době to většinou dopadne. 

Pár zážitků

• minulý týden jsem zabloudila na hokejový stadion. A měli tam trénink mini brankáři. Tak jsem je tam pozorovala a mrkala na toho jejich trenéra, kterej si je tam hrozně vodil a byla to fakt sranda. 
• chodím každý den na kafíčko a dortík někam do města. Taková kompenzace za Jasper. A předevčírem jsem v random kavárně v centru města potkala svoje spolubydlící. Tak to bylo fajn, že jsem si s nima poprvé popovídala. 
• Včera jsem šla na free walking tour a dala se tam do řeči s jednou Američankou, a vlastně to bylo fajn, protože mi přišlo, že jsme jen čekaly, až ten průvodce domluví, abychom si mohly dál povídat. 
• A před týdnem jsem byla na prvním výletě s kamarády z Čech. A vlastně jsme spolu strávili hrozně moc času a bylo to hodně intenzivní. A dali mi krajích chleba, který si pečou, s máslem, a to mi udělalo fakt radost. Někdy stačí fakt málo. 

A postuju sem jedno svoje video. Mám takových videí plný mobil, protože jak tu jsem sama, tak si aspoň povídám sama se sebou. A tohle video mě vlastně neskutečně baví. Je někdy z července a pouštím si ho vždycky, když mi je smutno, protože mě vlastně potěší a pobaví. Tak sdílím.