O tom, že někdy se hrozně těším, až budu konečně doma. A někdy zas nemůžu uvěřit, že přijdu o tenhle kanadský způsob života.
O zážitcích.
O tom, že se mi už fakt stýská po domově. A říkám si, jestli dva měsíce ještě nejsou hrozně dlouho. Dva měsíce, kdy si den po dni budu muset vymýšlet aktivitu. Přemlouvat se, abych někam šla. Ještě nějakou dobu dělat tu hroznou práci, která mě ničí.
Ale zároveň, že se mi svým způsobem domů taky nechce. Protože tam nebudou hory. Příroda. Že se mi po některých věcech a lidech bude fakt stýskat. A že doma budou jen svatby, děti, hypotéky a tlak na to, abych se už i já usadila. A dala svůj život do kupy.
Sere mě, jak kdykoli každýmu řeknu, kolik mi je, tak se diví, že nemám děti. Protože si pak připadám, že nedokážu splnit nejzákladnější požadavek společnosti. Najít si manžela a zplodit děti. A proto mi máma, tety, bratranci a všichni mají neustálou potřebu někoho dohazovat. Protože já jsem asi prostě jen moc vybíravá, že jo. Protože neberu lidi jen kvůli tomu, že jsou taky single.
O víkendu jsem se procházela ve Whistleru. Potkala jsem tam nějakýho staršího chlápka, co se se mnou chtěl hrozně bavit. A ptal se kolik mi je. A jestli mám boyfrienda. A děti. A když jsem mu asi potřetí zopakovala, kolik mi je, tak se zatvářil, že bych děti teda dávno měla mít. A pak mi řekl, že to není komplikovaný, že jen stačí mít sex. Tak jsem mu řekla, že vím, že to takhle funguje. Že chci mít děti, ale ne sama. Že chci mít rodinu. A on řekl, že mi nerozumí, že neví, co to je. A to jsem vlastně nevěděla, jestli fakt nerozumí mé výslovnosti slova family nebo si ze mě dělá prdel. Ale sere mě, když si lidi myslí, že jediným posláním ženy je mít děti. A pak přišel s nabídkou kvalitního sexu. Tak jsem mu řekla, že mu přeju, ať si na to někoho najde, a odešla jsem.
Někdy mě ničí být neustála na všechno sama. Na všechna rozhodnutí. Na všechno zařizování. Na to, když je mi smutno. A ono je to tady v Kanadě, ale bude to zase stejný i doma.
Mám teď zas trochu temnější období.
Ale jinak si to tu užívám. Mám se ráda za tyhle okamžiky.
A ještě jedno takový malý poselství. Že jsem dva roky v Praze chodila na terapii. A chvílema mi to vlastně přišlo zbytečný. A velmi často mi to přišlo hrozně pomalý. Že jsem nějak čekala, že za dva měsíce budu spokojený a vyrovnaný člověk a ono ne. A že jsem tam šla s tím, že moje rodina je v pohodě a pak jsme se k ní nějak vraceli nějak pořád. A že ty vzorce jsou ve mně hluboko zakořeněný. Třeba to, že neumím odpočívat. Nebo můj vztah k jídlu. Který se i teď projevuje tím, že si nedokážu připravovat jídlo před ostatníma lidma. protože nesnáším, když někdo komentuje, co jím. Chtěla jsem na terapii vyřešit to, jak mít vztah. A vlastně to o tom skoro nebylo. Ale bylo to vtipný, že i v tomhle jsem se vlastně dost posunula. A hlavně mi ta terapie pomohla v těch dvou pracovních breakdownech, i když NSJ pořád ještě bolí. Ale je dobré, že i díky tomu přístupu z terapie naučila se na všechno koukat trochu z nadhledu. Že když to minulý týden R. ukončil a já z toho byla fakt špatná, tak mě po několika dnech došlo, že to vlastně bolí i kvůli tomu, že je to hodně podobná situace, jako když mě Š. vyhodil z týmu NSJ. Že to bylo kvůli špatný komunikaci z jeho strany, bez předchozí zpětný vazby a já si zpětně několik měsíců analyzovala, co jsem měla udělat líp. A tohle bylo podobný. Jen, že tady jsem nic líp udělat nemohla. Takže pak se mi vlastně dost ulevilo. A taky jsem se na terapii naučila víc mluvit o tom, co si myslím a jak nad věcma přemýšlím. Protože to je asi to, co mě nějak v životě irituje u ostatních. Že jim nevidím do hlavy. A kvůli terapii jsem taky tady v Kanadě. Protože jsem měla dost sebevědomí sem jet i sama. Že jsem si uvědomila, že se s životem nemá čekat. Až budu s někým. Že nemám být závislá na ostatních, ale jen na sobě. A vlastně zpětně zhodnoceno jsem spokojenější a vyrovnanější člověk než před terapií. I když ten proces byl mnohem pomalejší a nenápadnější, než jsem čekala. Tak jen vlastně za sebe doporučuju. Je to investice do sebe. A přijde mi, že na sebe nějak zapomínáme.
Protože to bylo pořád dost na prd, tak jsem nějak směřovala k tomu, že na konci února jedu domů. Ale dala jsem si deadline do 11., že se rozhodnu. A týden předtím jsem jela na hike do hor. A bylo to skvělý a natočila jsem tam tohle video.
A je vtipný, jak říkám, že třeba se něco stane a ještě tu zůstanu. A ono se fakt stalo, a tak se to nějak zas přehouplo na tu stranu, že tu ještě zůstávám. Včetně toho, že mám práci nebo že svítilo sluníčko. Tak málo mi stačí.
Jinak pardon za ty videa, ale mám jich vlastně hodně, protože nemám moc komu tyhle věci říkat, tak si je natáčím sama pro sebe.
Tak přidávám další, méně optimistické video. O tom, že to tu je vlastně hrozně těžký a prosinec byl děsný měsíc. Nejhorší to bylo na Štědrý den a pár dní před ním.
Už je to tu dlouhý a stýská se mi. Někdy jsou dny, kdy vlastně vůbec s nikým nemluvím, nikoho nepotkám. V listopadu jsem ještě měla takový dost dobrodružný mód a snažila se to tu prozkoumat. Ale prosinec celý propršel a nějak mě to ničí vzhledem k tomu, že odjeli moji oblíbení spolubydlící, díky nimž u nás doma byla sranda a živo.
A nějak jsem si nedokázala představit, že bude tak hrozně těžký sehnat jakoukoli práci. A vlastně mě to ničí, že jsem jen blbý imigrant. Že jsou dny, kdy pošlu desítky nebo stovky CVček. A nikdo neodpoví. Nebo odpoví, že je těší můj zájem, ale že se rozhodli pro jiného kandidáta. Je to hrozně frustrující nemít žádnou hodnotu.
V listopadu jsem si dala jako limit 3 měsíce a že v lednu se rozhodnu, jestli tu budu nebo pojedu domu. A teď začal leden.
Je fakt těžký být někde sama. Věděla jsem, že to pravděpodobně přijde, a teď je to tady. Taky jsem si ale řekla, že až už to nepůjde, tak prostě pojedu domu.
Ale. Pak jsem si prohlížela fotky a videa z Jasperu. A vlastně té přírodě ještě nedokážu říct ne
Tady je ještě jedno méně optimistické video ze Štědrého dne. Který stál za hovno, protože jsem ho trávila celý sama. Je to takový tok myšlenek, ale nějak to vyjadřuje mojí náladu ve Vancouveru. Ale po tomhle videu se to vlastně zlepšilo, protože jsem vyrazila ještě do jedné katedrály v centru, kde bylo spoustu lidí a jen to lidské teplo a přítomnost mě nějak zahřály na duši, že nejsem úplně sama. A tak jsem tam seděla, poslouchala celkem cool bohoslužbu a do toho se zpívaly americký koledy, jejichž texty tam běžely na plazmový obrazovce. Prostě karaoke. A pak jsme si zapálili svíčky, který jsme každý dostal. A pak začala hrát Tichá noc, oni zhasli celý kostel, a jen tam svítily ty svíčky. A já si připadala jako malá světluška, když se stojí špacír na slibový oheň, a jim teče vosk po rukách a všude možně. Protože ten vosk v té tmě začal odkapávat na moje kalhoty a já nevěděla jak to zastavit :-D.
