pátek 5. dubna 2024

O rozpolcenosti

O tom, že někdy se hrozně těším, až budu konečně doma. A někdy zas nemůžu uvěřit, že přijdu o tenhle kanadský způsob života. 

O zážitcích. 

O tom, že se mi už fakt stýská po domově. A říkám si, jestli dva měsíce ještě nejsou hrozně dlouho. Dva měsíce, kdy si den po dni budu muset vymýšlet aktivitu. Přemlouvat se, abych někam šla. Ještě nějakou dobu dělat tu hroznou práci, která mě ničí. 

Ale zároveň, že se mi svým způsobem domů taky nechce. Protože tam nebudou hory. Příroda. Že se mi po některých věcech a lidech bude fakt stýskat. A že doma budou jen svatby, děti, hypotéky a tlak na to, abych se už i já usadila. A dala svůj život do kupy. 

Sere mě, jak kdykoli každýmu řeknu, kolik mi je, tak se diví, že nemám děti. Protože si pak připadám, že nedokážu splnit nejzákladnější požadavek společnosti. Najít si manžela a zplodit děti. A proto mi máma, tety, bratranci a všichni mají neustálou potřebu někoho dohazovat. Protože já jsem asi prostě jen moc vybíravá, že jo. Protože neberu lidi jen kvůli tomu, že jsou taky single.

O víkendu jsem se procházela ve Whistleru. Potkala jsem tam nějakýho staršího chlápka, co se se mnou chtěl hrozně bavit. A ptal se kolik mi je. A jestli mám boyfrienda. A děti. A když jsem mu asi potřetí zopakovala, kolik mi je, tak se zatvářil, že bych děti teda dávno měla mít. A pak mi řekl, že to není komplikovaný, že jen stačí mít sex. Tak jsem mu řekla, že vím, že to takhle funguje. Že chci mít děti, ale ne sama. Že chci mít rodinu. A on řekl, že mi nerozumí, že neví, co to je. A to jsem vlastně nevěděla, jestli fakt nerozumí mé výslovnosti slova family nebo si ze mě dělá prdel. Ale sere mě, když si lidi myslí, že jediným posláním ženy je mít děti. A pak přišel s nabídkou kvalitního sexu. Tak jsem mu řekla, že mu přeju, ať si na to někoho najde, a odešla jsem. 

Někdy mě ničí být neustála na všechno sama. Na všechna rozhodnutí. Na všechno zařizování. Na to, když je mi smutno. A ono je to tady v Kanadě, ale bude to zase stejný i doma. 

Mám teď zas trochu temnější období. 

Ale jinak si to tu užívám. Mám se ráda za tyhle okamžiky. 


A ještě jedno takový malý poselství. Že jsem dva roky v Praze chodila na terapii. A chvílema mi to vlastně přišlo zbytečný. A velmi často mi to přišlo hrozně pomalý. Že jsem nějak čekala, že za dva měsíce budu spokojený a vyrovnaný člověk a ono ne. A že jsem tam šla s tím, že moje rodina je v pohodě a pak jsme se k ní nějak vraceli nějak pořád. A že ty vzorce jsou ve mně hluboko zakořeněný. Třeba to, že neumím odpočívat. Nebo můj vztah k jídlu. Který se i teď projevuje tím, že si nedokážu připravovat jídlo před ostatníma lidma. protože nesnáším, když někdo komentuje, co jím. Chtěla jsem na terapii vyřešit to, jak mít vztah. A vlastně to o tom skoro nebylo. Ale bylo to vtipný, že i v tomhle jsem se vlastně dost posunula. A hlavně mi ta terapie pomohla v těch dvou pracovních breakdownech, i když NSJ pořád ještě bolí. Ale je dobré, že i díky tomu přístupu z terapie naučila se na všechno koukat trochu z nadhledu. Že když to minulý týden R. ukončil a já z toho byla fakt špatná, tak mě po několika dnech došlo, že to vlastně bolí i kvůli tomu, že je to hodně podobná situace, jako když mě Š. vyhodil z týmu NSJ. Že to bylo kvůli špatný komunikaci z jeho strany, bez předchozí zpětný vazby a já si zpětně několik měsíců analyzovala, co jsem měla udělat líp. A tohle bylo podobný. Jen, že tady jsem nic líp udělat nemohla. Takže pak se mi vlastně dost ulevilo. A taky jsem se na terapii naučila víc mluvit o tom, co si myslím a jak nad věcma přemýšlím. Protože to je asi to, co mě nějak v životě irituje u ostatních. Že jim nevidím do hlavy. A kvůli terapii jsem taky tady v Kanadě. Protože jsem měla dost sebevědomí sem jet i sama. Že jsem si uvědomila, že se s životem nemá čekat. Až budu s někým. Že nemám být závislá na ostatních, ale jen na sobě. A vlastně zpětně zhodnoceno jsem spokojenější a vyrovnanější člověk než před terapií. I když ten proces byl mnohem pomalejší a nenápadnější, než jsem čekala. Tak jen vlastně za sebe doporučuju. Je to investice do sebe. A přijde mi, že na sebe nějak zapomínáme.