Poslední dobou nic nepíšu
I když se toho dělo vlastně hodně
Teda minimálně ještě 5 měsíců v Kanadě, nejdřív hrozný leden a částečně únor, kdy mi bylo hrozně smutno a blbě z toho, jak moc je člověk neschopnej sehnat blbou práci. Jak ho nikde nechtějí. A jak se hrozně děsí toho vejít do kavárny a zeptat se, jestli by mě tam nechtěli. Některý bloky jsou fakt blbý.
A pak se to vlastně zlomilo. Našla jsem práci, dali jsme to dohromady s Reidem, napadl sníh a dalo se lyžovat, a pak už přicházelo jaro. A Vancouver byl krásný a rozkvetlý.
A pak bylo Mexiko, West Coast Trail, stresy s hledáním budoucího nájemníka mého pokoje, loučení a odlet.
A pak divný dva měsíce, kdy jsem bydlela u našich ve Hlíně. A nic jsem nedělala. Protože jsem se nějak nedokázala vykopat a jít ven. A vídání se s kamarádama.
A v srpnu pak nástup na MŽP, hledání pracovní morálky a hlavně hledání bydlení, který mě dost stresovala a dva měsíce jsem se jen přesouvala po Praze.
Do toho se tím vším prolínala ségry svatba. A konflikty mezi mámou a ségrou a vlastně mnou taky. Protože jsem se snažila stát nějak mezi nima. A taky jsem byla první na ráně, protože jsem vlastně byla doma a bylo jednoduší se hádat se mnou než to řešit po telefonu se ségrou. A vlastně i ten můj pohled, že jsem loser, protože se vdává moje mladší ségra. A já budu na svatbě single. A bude mi to líto. Jako mi tyhle věci někdy líto bývají. Ale pak to vlastně nějak proběhlo snad k nějaké obecné spokojenosti. Ale ve mě to nechalo jen ten pocit, že vlastně svatbu nechci. Že nechci tímhle procházet, protože si stojím za tím, že svatba má být taková, jací si to ti dva hlavní lidé přejou. A ne aby byla spokojená celá širší rodina.
Ale od října pak už konečně stabilita, bydlení a konečně klid.
A pak Turecko a krátký a intenzivní kanadský reunion. A pak single cestování.
A zbytek roku nějak taková nuda. Protože nějak marně hledám, pro co žít. Co dělat. Snažím se aspoň občas někam vyrazit, abych netrávila každý večer sama doma.
A taky zas otočka v tom bludném kruhu, kdy jsem zas ve fázi, kdy nesnáším svoje tělo a to, že nabralo zpátky všechna ta kila a z toho, že všechna ta fyzička, kterou jsem měla, je pryč. Kdy brečím při běhu, protože teď uběhnu sotva 4 km. A i když bych hrozně zas běžela VltavaRun, tak na něj reálně nemám. A vím, že ta cesta je hrozně dlouhá.
Psala jsem si chatem GPT a trochu jsme vymysleli, co s tím rokem 2025. Bojím se, že jsem to trochu přepálila, ale člověk nějak začít musí.
Ty návraty jsou těžší, než jsem čekala :-(
Ale přeju pěkný nový rok
