Nikam se mi nechce

do Roudnice/Prahy/práce/teepka

The ones

Nejsem zase tak náročná, proto se mi líbí každej druhej.  Zvlášť ti herci, ale možná to není zrovna objektivní vzorek populace. Jen, že jsou někteří fakt fešáci. A jo, líbí se mi i ti největší mejdláci :-)

Moje svatba

Dneska jsem se koukala na pdf, co mi zbylo z mýho strýho blogu a našla jsem tam děsně vtipnej článek. Asi nejlepší, co jsem kdy napsala. A tak se musím podělit;-)

Je to naprosto nečekané, ale zítra si ve 12:00 beru v Třeboni na zámku Raka. Stalo se to náhle, bez varováni, ale je to láska na první pohled a chceme to tak oba!! Hostů bude hodně, taková obdoba jamboree, o zábavu se postarají Suffer s Mirečkem z Růže, Inside Pain nebo jiné nezávislé skautské kapely. Ani o fotografy nebude nouze: Maverick ruku v ruce s Vlkem a Kondorem. Točí Pírko, po Rakově rozsáhlém školení. Zváni jsou všichni, co nás mají rádi. Jídla bude dosti, pivo a víno poteče proudem, nebudou chybět ani drobné hříčky a zábavy, jsme přeci skauti. Ale všechno to začne už dneska, dlouhou rozlučkou se svobodou, kdy pár Dvojkařů udělá na různejch místech v Třeboni esso pesso. A pak zítra, potom,co si řekneme s Rakem své Ano, a já se podepíšu jako paní Marešová, nastane svatební noc, neznámo kde, ale podrobnosti si necháváme s Mildou pro sebe;-). No a pak ještě líbánky, taková menší cesta kolem světa, přes Mont Blanc, Maroko, Nový Zéland, New York, Prahu, Brno, Plzeň a Starou Hlínu. No každopádně se fakt hafo těším. To víte, člověk se vdává jenom jednou. ÁÁÁÁ, už zejtra budu paní Marešová, a budeme mít spolu malý ráčátka, hezký a chytrý, jak řekla Křoví. Prostě KDO NEZAŽIL, NEPOCHOPÍ!

První skaut na Měsíci

Je hrozný, když lidi umírají. Zvlášť, když vám nejsou blízcí a vy si říkáte, že by vám to mělo být líto, a tak z jakýsi setrvačnosti asi je.
V prosinci umřel Havel, což je asi ztráta největší. V lednu pak Škvorecký. A teď Neil. Jediný co si pamatuju je, že byl skaut.
RIP !!!!

Remind me sb

Nemůžu si pomoct, ale tenhle kluk mi přijde jako takovej mix Špalka a Hudečka:-)
TWIST AND SHOUT ;-)

Olympiáda

I když jsem nikdy nijak nesportovala, ani sportu nefandila, jednou za čas se ze mě stane sportovní fanoušek a český patriot.
Je to každý rok, při MS v hokeji a pak jednou za dva roky při olympiádě. I když po letošní londýnské začínám fandit spíš tý letní.
I když je to pro někoho ztráta času nebo nepochopitelný, mě to moc bavilo, koukat se v televizi na to, jak se někdo snaží. Držet někomu palce a dodávat mu imaginární sílu, aby ukázal to nejlepší, co v něm je.
Byl to především obdiv z toho, jak lidé dokážou jít za něčím a nevzdat se, i když doběhnout jako poslední. A to já nemám. Já se vždycky vzdám a a nebo to radši ani nezkouším. Oni jsou jiní, lepší. Dokonalejší. A trochu jsem jim záviděla, protože většina byla v mém věku, možná i mladší. A už dobyli svět. A já ani nevím, co chci v životě dělat. Jakou práci. A když už vím, tak to raději vzdám a nechce se mi snažit, něco pro to udělat. A tak je to se vším.

Líbilo se mi zahájení i zakončení ( i když to trochu míň), Usain Bolt, běh černošek, aristokratický moderní pětiboj, skoky do vody, Chariots of Fire, Vavřinec a české beach volleybalistky. Londýn. One Direction a zbytek Oasis. Czech wellies.
A navíc, sportovci jsou většinou sexy (kromě těch zápasníků a těch co hážou koulí, kladivem a podobnýma věcma a nejde u nich jednoznačně rozlišit pohlaví). A tak se těšim, až se budu moc koukat zas. Třeba jednou i z tribuny.

Funkčnost

Mám takový neblahý pocit, že tenhle blog nejspíš moc fungovat nebude, protože se mi na něj nějak nechce nic psát.
I když bych si podle starých pravidel nejradši na něco postěžovala, nebudu to dělat. Ale možná zveřejním pár myšlenek, který mě v poslední době napadly.

První příspěvek

Jsem člověk, který si musí pořád něco psát. Nějak jsem nedokázala nemít blog. Ten první jsem psala zhruba 3,5 roku, když jsem ho musela letos v červnu zrušit, protože ho začali číst lidi, který jsem si nepřála, aby to dělali. Měla jsem ho ráda, ale byl moc osobní. A tak jsem se ho rozhodla ukončit.
Jenže chci dál psát. A tak jsem se rozhodla, že zkusím novou formu. Psát něco, co můžou číst i cizí lidi. Něco, co bude vyjadřovat můj názor, nápad nebo postoj. Jak řekla ségra, když se mi někdo líbí, tak to můžu říct jí, a ne to sem psát. Můj život by měl přejít z pesimismu do optimismu, takže bych sem chtěla dávat

• zajímavý myšlenky a názory, co mě napadnou
• nějaký vtipný storky
• životní poznatky a kréda
• svoje vydařený fotečky
• písničky, co se mi líbí
• knížky, který mě nějak zaujaly

etc.
Třeba zjistím, že to za nic nestojí. A po měsíci to tu zabalim. Nebo to třeba sklouzne k mé oblíbené formě deníčku, ale snad ne. Třeba se to povede a budu sem psát další aspoň 3 roky. Třeba mi ho jednou vydaj:-D Ten se povedl.
No nic, tak uvidíme!!