Olympiáda

I když jsem nikdy nijak nesportovala, ani sportu nefandila, jednou za čas se ze mě stane sportovní fanoušek a český patriot.
Je to každý rok, při MS v hokeji a pak jednou za dva roky při olympiádě. I když po letošní londýnské začínám fandit spíš tý letní.
I když je to pro někoho ztráta času nebo nepochopitelný, mě to moc bavilo, koukat se v televizi na to, jak se někdo snaží. Držet někomu palce a dodávat mu imaginární sílu, aby ukázal to nejlepší, co v něm je.
Byl to především obdiv z toho, jak lidé dokážou jít za něčím a nevzdat se, i když doběhnout jako poslední. A to já nemám. Já se vždycky vzdám a a nebo to radši ani nezkouším. Oni jsou jiní, lepší. Dokonalejší. A trochu jsem jim záviděla, protože většina byla v mém věku, možná i mladší. A už dobyli svět. A já ani nevím, co chci v životě dělat. Jakou práci. A když už vím, tak to raději vzdám a nechce se mi snažit, něco pro to udělat. A tak je to se vším.

Líbilo se mi zahájení i zakončení ( i když to trochu míň), Usain Bolt, běh černošek, aristokratický moderní pětiboj, skoky do vody, Chariots of Fire, Vavřinec a české beach volleybalistky. Londýn. One Direction a zbytek Oasis. Czech wellies.
A navíc, sportovci jsou většinou sexy (kromě těch zápasníků a těch co hážou koulí, kladivem a podobnýma věcma a nejde u nich jednoznačně rozlišit pohlaví). A tak se těšim, až se budu moc koukat zas. Třeba jednou i z tribuny.