Všechno

Slíbila jsem, že tenhle blog bude už jenom pozitivní, jenže jsem to prostě já. A psát je prostě tak trochu moje terapie, jak se dostat z toho, co mi teď momentálně je.

Teď je mi celkem bídně.
Potřebuju něco "familiar" (český slovo mě prostě nenapadá). Něco jako odjet na týden do Třeboně, nemuset chodit do školy, ne kvůli tomu, že by mě to nebavilo, ale spíš, že to prostě nedávám. Prostě nedávám, že musím pořád něco dělat, nedávám ty dvě školy. Ach jo.

Potřebuju konečně nějakou jistotu a domov. Za rok musím na byt, kde budu moc vařit a mít spoustu poliček a věcí a ne všechno v jedný skříni.

O víkendu jsem byla na Pavučině a nějak nedokážu jedním slovem zhodnotit, jestli to bylo + nebo -. Hlavně jsem během celýho víkendu nad vším děsně přemýšlela. A tak pár nejen pavučinových postřehů:

když jsme kdysi čekali na tramvaj v Praze, zeptala se Marťa, jestli máme občas chuť pod ní skočit, nevím, jestli je to nenormální, ale já celkem často, zvlášť pod metro, to je rychlejší
teď jsem o tom zas přemejšlela, když to bylo na Pavučině jako všude jinde, nesnáším to, jak se prostě nedokážu bavit s lidma, nesnáším začátky, nesnáším, nesnáším, nesnáším
na druhou stranu jsem si uvědomila, jak jsem se od Odyssey změnila k lepšímu, asi možná kvůli tý vejšce, nebo, že jsem teď na hodně věcí sama
vlastně jsem si uvědomila, že bych měla bejt vděčná Maverickovi kvůli tomu, že mi to jako první řekl (i když možná by to záhy udělal někdy jinej), byl první, kdo řekl, že se děsně podceňuju, a i když to na Odyssee bylo jiný, tak díky tomu jsem s tím začala něco dělat.
uvědomila jsem si, že nejsem tak dobrá, jak jsem si myslela, ale možná je to tím, že potřebuju delší čas na to, abych se dokázala projevit
uvědomila jsem si, že vůbec nevím, jak funguje náš oddíl
pozitivum Pavučiny bylo, že jsem si nezávisle na tom programu uvědomila, že jsem děsná a vlastně jsem nikdy tomu oddílu nic nevěnovala a neudělala nic pořádně a nic nezměnila, že jsem nikdy nezfunkčnila skautskou sekci, i když jsem ve vedení strašně dlouho, že jsem vždycky všechno flákala a pak na to rezignovala. Nějak jsem vlastně začala všechno sabotovat a nikdy neudělala nic pořádně. Možná proto, že jsem nikdy neviděla výsledek, nic, co by mě utvrdilo v tom, že to má opravdu ten efekt.
Na Pavučině jsem si uvědomila, že jsem tam vlastně ani neměla jezdit. Oddíl nikdy nepovedu a navíc jsme si naplánovaly, že letos je to poslední rok. Na jednu stranu vím, že mám vůči tomu oddílu děsně velkej dluh. Ty skautky, že bych se měla pokusit zavést pořádněj družinovej systém, začít používat plán etc. Na druhou stranu jsem z toho děsně unavená. Z toho, že vlastně většinu času ve skautingu trávím radama. Že na to nemám čas, že už nechci obětovat tolik času, mít pořád tu nutnost vracet se do Třeboně, protože je zrovna oddílovka, kterou mám na starost.
Navíc neumím dělat programy. Prostě mi to nejde. Neumím vymyslet nic dobrýho, kdy se neběhá a nesbíraj se papírky ze země. Ale možná jsem se vlastně nikdy nesnažila.
Najednou jsem si v 21 letech připadala děsně stará a nepoužitelná. Že si vlastně dělám vůdcovky, i když vlastně plánuju za rok pomalu končit.
Jsem děsně rozpolcená osobnost. Na jednu stranu bych chtěla třeba dělat v létě nějakej kurz, jet kromě tábora ještě někam jinak, klidně někam vařit. Na druhou stranu potřebuju peníze. A je to posledních pár let, kdy můžu někam odjet. Konečně něco vidět, vidět něco jinýho než Rožmberk a Starou řeku.
Vlastně nedělám v životě skoro nic pořádnýho. Nežiju, ale přežívám.
Minulej tejden jsem už trochu vyjela na Fazoli. Štve mě, jak se mě všichni ptaj, co budu jednou dělat, když studuju takovou zvláštní kombinaci..jako cestovat a psát o tom, nebo psát o Gisech. Jako kdyby všichni ostatní měli představu o tom, co budou dělat. Já to nevim. A chtěla bych. Chtěla bych, aby mě konečně někam vzali a já pracovala, vydělávala peníze a dělala něco, co mě baví.
Nesnášim ty tři slepice z Pavučiny, co všechno sabotujou. Ale tak nějak mi připomínaj nás, jako Sojky, přesně takovýhle jsme musely bejt. Grrrr.
Mezi jeden nej moment z víkendu byl výstup na skálu. Vadilo mít, jen, že tam bylo tolik lidí, ale jinak to bylo fenomenální. Taková atmosféra mezi Májem a Na Větrné hůrce.
Další nej se stal vlastně až po kurzu, když jsme šli s Lobem a Káťou na bus. Z toho děsnýho kopce, kdy jsme pomlouvali, všechno, co se dalo. Jen jsem si mezi nima připadala jako loser.
Pak mě taky dostává Witt, myslim, že ten kluk mi ještě nebude dát spát. Je fakt děsně zvláštní a myslím, že by se líbil ségře, takovej "její typ", ale nejen vzhledově. Nejdřív jsem myslela, že je mu tak 18, pak jsem zjistila, že je o něco straší než já. Je fakt takovej...no nevim. Fakt nevim. Takovej jinej, než všichni ostatní. Že to má v hlavě srovnaný, i když to asi taky není lehký. Otázka je, jestli, kdyby ten víkend byl v květnu, tak bych z toho měla stejnej pocit. Ale zamilovaná do něj nejsem a nebudu, jen mě fakt fascinuje, ale asi se to nedá vysvětlit.
V pátek, když jsme se vraceli z rituálu, tak jsem zvedla hlavu a po dlouhý době viděla hvězdy. Asi jsem v tý Praze moc. Prostě děsně moc hvězd na nebi a já měla chuť se projít. Jenže nebylo s kým. Nějak mi přišlo, že jsou hvězdy na mojí straně.
Pak spadla hvězda a já si něco přála. Vždycky si vzpomenu, na tu noc, kdy jsem si na táboře při padající hvězdě přála, aby ty lidi v tom lese byli Brňáci. A za hodinu jsem zjistila, že se to stalo.
Potřebovala bych nějak vyřešit svojí  "partnerskou" situaci, jen nevim jak. Neumím to. Nevím, co si myslet o ZŽ. Nevím, co si myslet o minulým úterku a celým proběhlým roce. Nechci, aby to skončilo jako s Machulou. Bejt ta, co "divně kouká.". Přála bych si, aby to bylo trochu jednodušší. Aby mi (někdo) pomohl. Aby kluci nepálili jen za těma hezkejma holkama. Už mě trochu unavuje, jak se se mnou někteří baví, jen, když je v okolí Verča. Copak jako nejsem člověk, nebo co? Neříkám, že by to byly nějaký výhodný partie, ale prostě mi jde o ten princip. Ale zase skončíme na začátku, že se neumím s lidma bavit. Takovej začarovanej kruh. Grrr.
Chtěla bych toho napsat, ještě děsně moc, ale už bych asi měla končit, musim jít spát. I když jsem se asi rozhodla zítřek hákovat a dodělat resty. Jen se bojim, že mi to prostě tentokrát nevyjde.

Mám ráda sprchování. Dneska jsem stála pod tou sprchou děsně dlouho a měla chuť brečet. Ale nešlo. Nikdy se nedokážu sama od sebe rozbrečet. Vždycky brečim jenom před někým, což je blbý.

Ach jo.
Ale docela to pomohlo...