Prší

Misery, tohle jsem si napsala jako nadpis do posledního příspěvku ve svém super úžasném psaném deníčku, který jsem si po půl roce přivezla zapomenutý z Roudnice a zjistila jsem, že většinu těch stránek jenom vzdychám nad nějakým klukem a občas ani nevím, o koho se vlastně tenkrát jednalo, tak jen tak pro odlehčení.

Jinak, misery na druhou. Jako ne nějaká sebevražedná depka, jen takovej nihilismus, že vlastně nic nemá smysl. A může za to taky to, že ten den dokáže strašně rychle utéct, aniž by se stalo něco zásadního a taky mi přijde trochu depresivní můj velkej pokoj a velká postel, která není bokem u zdi. A to, že jsem vlastně jenom doma.

Jinak se musím pochlubit, ale konečně jsem zdolala svůj běžecký okruh kolem  3 rybníků, u kterého jsem teď na mapách naměřila něco pod 5 km, tak jsem spokojená, ale celkem mě kromě chuti udělat něco dobrého pro sebe hnal taky strach, že někde potkám divoký prase, tak jsem běžela jak o život :-)

Jinak poslední 3 dny v Třeboni, nějak všechno odkládám na poslední chvíli, ale za to může ten nihilismus.

Volala jsem si se ségrou a je fakt vtipný, že v Roudnici není co dělat. Tak sleduje telenovely, Sex ve městě atd. Tak jsme se shodly, že už pomalu přesedláváme ze Zaca Efrona (wtf) na zralý chlapy :-D. Jenom doufám, že až si někdy s někým jako skončím na pořád (you wish), tak bude zrát jako víno a ne plešatět, pupkovatět atd. Jak to, že herci s věkem vypadají líp, zatímco ve skutečnosti potkávám šedivé, plešaté chlapy, ženaté za mladý a hezký holky?
Life experience.