Pořád jen přemejšlim, proč tu dál bejt. Když nikdy nebudu mít kamarády. Když nikdy nebudu hezká a oblíbená. Když nebudu nikdy s nikým chodit. Když budu bydlet sama se psem, chodit do práce, která mě nebude bavit, a to bude všechno. Nebo taky můžu bydlet doma, v tomhle pokoji. To by bylo možná taky docela dobrý, bejt navždy tady, v mý milovaný Hlíně.
Přemejšlim, kde jsem vlastně udělala chybu. Kdy to všechno začalo jít z kopce bez šance na pozitivní změnu. Nějak už je toho tolik, že nevim, kde bych měla začít, abych měla ještě šanci to změnit. Abych se uměla bavit s lidma, abych jim přišla zajímavá, stejně jako oni přijdou zajímaví mně, aby se i oni snažili a chtěli se se mnou dál vídat. Abych konečně nebyla jen já ta, co ostatní uhání. Abych měla přátele, přátelé, s kterýma můžu jít do hospody, přátelé se kterýma se můžu normálně bavit, přátelé se kterýma nebudu JEN chodit do hospody, přátelé kterým můžu o sobě říct víc než jak se jmenuju a kde bydlím. Přátele, který mě vyslechnou a poradí mi a pomůžou. Ale kterým budu moc poradit a pomoc i já. Aby to byly oboustranné vztahy a nejen, že já dávám a oni berou. Abych měla v Praze za kým zajít, abych nemusela trávit dlouhé večery o samotě na koleji. Aby mi třeba jednou někdo napsal, nechceš někam jít...a ne abych je musela bez odezvy uhánět já. Abych se těšila do školy i do Prahy. Aby mě nepřepadala depka, že mě čeká další hroznej tejden. Abych mohla jít s někým na výstavu, do divadla, na kafe, na pivo, na chatu, na víkend, daleko, na prázdniny.
Dál bych chtěla umět jíst, vědět, co je správný si dát. A taky kdy. Abych dobře snídala a večeřela. Abych uměla dobře vařit a nevařila si jen pro sebe. Abych znala lidi na koleji. Ještě se mi nějak nechce na ten privát, protože pořád ještě nepřišly ty “zážitky z koleje”. Abych měla konečně fyzičku a nezadejchala se při tom, když jdu do schodů. Aby mě ten sport bavil a našla jsem lidi, který v tom budou se mnou. Abych vypadala jinak, měla jsem hezký oblečení a hezkou postavu.
Aby se za mnou kluci otočili. Nebo aspoň, aby mi někdo řekl, že jsem hezká a myslel to vážně, aby to nebyl takovej ten povrchní kec ze slušnosti. Abych s někým konečně chodila a bylo to normální. Jako, že dva lidi poznaj, že je to k sobě táhne a že si budou prostě vyhovovat a navzájem potřebovat a doplňovat a podporovat. Že konečně bude někdo, kdo mě obejme a mně to nebude vadit. Že mě někdo pohladí po vlasech a dá mi pusu. Že na mě někdo jednou bude čekat a bude rád za každou chvíli, kdy bude se mnou. Někdo, kdo mi řekne, že jsem dobrej člověk a že je rád, že se mnou je. Někdo, komu to budu moct říct i já. Někdo, kdo udělá abych mohla bejt šťaštná. Někdo, koho budu moct obdivovat a nevěřit, že mám takový štěstí. Někdo, kdo bude blízko a bude tam, když bude nejhůř, ale nejen to. Někdo s kým se budu moc zasmát, ale i vážně pobavit, protože na jednu stranu bude znát svět a vědět, jak to v něm chodí, ale zároveň bude taky trochu takovej jako já...trochu ztracenej. Někdo, kdo se kvůli mně něčeho vzdá, ale kterej bude vědět, co chce a že jeho budoucnost obsahuje i společný plány. Někdo, kdo se mnou bude počítat. Někdo, kdo mě ochrání a zastane se mě. Někdo, kdo kromě mě bude mít i jinej život. Nechci bejt jeden z těch párů typu podpantofláků. Někdo, kdo mě nechá si za sebe v hospodě zaplatit, ale koupí mi kytku jen tak. Někdo, kdo mi uvaří něco dobrýho. Někdo, u koho se za vztah neplatí. Někdo, kdo mě bude mít rád.
A co dál? Možná jen trochu vědět co dál a mít něco, v čem jsem dobrá. Mít dobrý vztahy v rodině a aby všichni byli zdraví. Bavit se s různýma lidma, mladýma, starýma, spolužákama, novýma, zajímavýma. Mít to kouzlo se umět ptát.
Sehnat si práci, ve který budu dobrá a bude mě bavit.
Projevovat se nějak ve skautingu, být v oddíle tak, abych byla prospěšná a bavilo mě to.
Jet daleko a vidět svět.
Zažít věci, na který budu celej život vzpomínat.
Protože žijeme jen jednou. A brzo skončí ta doba, kdy můžu dělat, co chci. Ještě mám pár let, kdy to může být jen podle mě. Tak je čas s tím něco udělat....
Let’s live
Žádné komentáře:
Okomentovat