Asi se budu dost opakovat s tím minulým. Za prvý nějak nemám ráda otázku, jaká byla Amerika, protože nevím, co víc říct jednou nebo dvěma větama, který jsou lidi ochotný poslouchat. Super, bezva. Navíc se sama sebe musím přesvědčovat, že jsem tam byla, protože už je tak vzdálený a neuvěřitelný, že mi ani nepřijde, že bych tam fakt byla.
A vlastně jsem tak hrozně zajela do toho normálního systému, že mi ani nepřijde, že bych byla pryč. Prostě normální mizérie normálního života.
Ale poslední týden byl fakt bezva, v Roudnici, na výletech, v Praze v divadle, na kolejní párty, na náplavce, v Riegráčích. Bylo fakt super bejt s lidma, co je člověk neviděl tak hrozně dlouho a dělat bláznivý věci. Třeba zvonit o půlnoci na vrátnýho na Albertově, že se nám chce čůrat etc.
Trochu mi to jen přijde, že se vrátili i ty věci, před kterýma jsem trochu utekla a myslela jsem, že se za ty dva měsíce nějak vyřeší. Situace doma, ale i ve škole a mým osobním životě. Ou je. Člověk zas nesmí čekat zázraky, ale štve mě, že mě některý věci dokážou tak vykolejit.
Ale naděje umírá poslední, tak třeba tenhle podzim bude za něco stát. I s novou spolubydlící a novou uklizečkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat