Měla jsem v hlavě minulý týden článek o tom, jak mi určitý drobný věci dělají v životě radost, ale už jsem zapomněla, co to bylo.
Ale vlastně jo.
Život tak hrozně rychle běží.
Ale vlastně, baví mě práce, baví mě škola, baví mě oddíl.
Tak co si víc přál.
Tenhle víkend jsem jen ležela v posteli a nic nedělala, teda až na dnešek, kdy jsem byla super výkonná.
Jen jsem trochu zklamaná z té praxe. Ale ještě mám dva pokusy to zlepšit. Jako já tam šla a nabyla jsem nervózní, protože z mluvení před dětma fakt strach nemám. Nebyl to žádnej velkej fail, ani ty děti mě moc nezlobily, ale zároveň z toho nebylo nějaký skvělý a úžasný, že by mi ty děti na konci tleskaly. Na druhou stranu jsem se snažila, aby na některý věci přišly samy a vlastně tím se splnil můj cíl a je to v cajku.
A taky už vím, kdo mi přijde na hospitaci. A kdo jinej než moje současná vedoucí diplomky, jako kdyby nestačilo, že jsem se jí půl roku neozvala a za 3 týdny musím prezentovat. Na druhou stranu to není učitelka, tak se možná nemusím srát s nějakým E-U-R.
Takže moje motivace
- buřtíky
- kurz vaření
- koordinační meeting - moje první zatěžkávací zkouška v práci
- praxe + hospitace
- exkurze
- seminář učitelů
- bydlení
- moje bylinky (už jsem si vzpomněla, co byly ty moje small things :-))
- paletová postel
- Španělsko
- Intercamp
- konec CIEE
- ZVaS
A taky trochu doufám, že mi vydrží moje challenge, musím se s sebou něco udělat do léta, abych to letní dobrodrůžo dala. Ale sugar-free zatím docela držím (a zjistila jsem, že některá oddělení v obchodu prostě přeskakuju) a od úterý už mám v nohách 15 km v Riegračích, tak nesmím polevit.
A ještě je dneska jedno smutný výročí.
Loni jsem si v Kodani nedokázala představit, že tam budu ještě 2,5 měsíce. A teď si přeju, aby to ještě trvalo dlouho, než budou prázdniny.
