Ale vlastně jo.
Život tak hrozně rychle běží.
Ale vlastně, baví mě práce, baví mě škola, baví mě oddíl.
Tak co si víc přál.
Tenhle víkend jsem jen ležela v posteli a nic nedělala, teda až na dnešek, kdy jsem byla super výkonná.
Jen jsem trochu zklamaná z té praxe. Ale ještě mám dva pokusy to zlepšit. Jako já tam šla a nabyla jsem nervózní, protože z mluvení před dětma fakt strach nemám. Nebyl to žádnej velkej fail, ani ty děti mě moc nezlobily, ale zároveň z toho nebylo nějaký skvělý a úžasný, že by mi ty děti na konci tleskaly. Na druhou stranu jsem se snažila, aby na některý věci přišly samy a vlastně tím se splnil můj cíl a je to v cajku.
A taky už vím, kdo mi přijde na hospitaci. A kdo jinej než moje současná vedoucí diplomky, jako kdyby nestačilo, že jsem se jí půl roku neozvala a za 3 týdny musím prezentovat. Na druhou stranu to není učitelka, tak se možná nemusím srát s nějakým E-U-R.
Takže moje motivace
- buřtíky
- kurz vaření
- koordinační meeting - moje první zatěžkávací zkouška v práci
- praxe + hospitace
- exkurze
- seminář učitelů
- bydlení
- moje bylinky (už jsem si vzpomněla, co byly ty moje small things :-))
- paletová postel
- Španělsko
- Intercamp
- konec CIEE
- ZVaS
A taky trochu doufám, že mi vydrží moje challenge, musím se s sebou něco udělat do léta, abych to letní dobrodrůžo dala. Ale sugar-free zatím docela držím (a zjistila jsem, že některá oddělení v obchodu prostě přeskakuju) a od úterý už mám v nohách 15 km v Riegračích, tak nesmím polevit.
A ještě je dneska jedno smutný výročí.
Loni jsem si v Kodani nedokázala představit, že tam budu ještě 2,5 měsíce. A teď si přeju, aby to ještě trvalo dlouho, než budou prázdniny.
Žádné komentáře:
Okomentovat