Vnitroblock

Napadla mě taková metafora s vnitroblokem, ale nemám čas a sílu to vysvětlovat. Ale who caros.

Restless...taková poslední dobou jsem, že nikde nedokážu být dlouho, protože po hodině začínám přemýšlet nad tím, kolik času promrháván a mohla bych ho věnovat diplomce. Už od léta. Fuck.

Obsessions, který mi pomáhají to psychicky přežit...

Jako já nechci vypadat, jak nějakej věcnej stěžovač, typu, že všichni řeší maturitu, jako by to byl největší deal a pak jdou na vejšku a píšou seminárky a to největší deal, pak přijde bakalářka, což je big deal, ale všichni říkaj, že to vlastně nemusí být tak dokonalý, protože je to přece jenom příprava na diplomku. A pak člověk píše diplomku, zabere mu to rok a stejně to je málo a je to tolik práce a vypětí, že jsem včera stála pět minut před chladícím pultem v obchodě a přemejšlela jsem, co chci. Velkej bílej jogurt, a pak stojím před máslama. Co jsem to chtěla? Jo bílej velkej jogurt. Pak se přesunu před smetany. Jo, jogurt, aha, to nejsou jogurt. Co jsem to chtěla - jo velkej bílej jogut. Ok, zvládla jsem najít jogurty a pak mi aspoň minutu trvalo, než jsem identifikovala, kterej je velkej. Ou je.


Love doesn't disciminate between the sinners and the saints, it takes and it takes and it takes and we keep loving anyway. We laugh and we cry and we break and we make our mistakes.
Death doesn't discriminate between the sinners and the saints, it takes and it takes and it takes and we keep living anyway. We rise and we fall and we break and we make our mistakes.
In the eye of the hurricane
there is quiet 
for just a moment 
a yellow sky.

There are moments that the words don’t reach

There is a grace too powerful to name

We push away what we can never understand

We push away the unimaginable

Depresivní 2.0

V sobotu jsme měli projektovej seminář globálního rozvojovýho vzdělávání a na začátku jsme měli jako ice-breaker aktivitu, kdy jsme si měli stoupnout na škálu podle toho, jak jsme spokojeni se současným stavem světa...nebo něco podobnýho. A tak jsem se zvedla a šla si suverénně stoupnout na ten nejvíc negativní pól a čekala jsem, že tam budou všichni. Ale nečekaně jsem tam s Jitkou, Andreou a Čápem stála sama. Všichni byly na druhý straně nebo neutrálně uprostřed. A protože jsem stála nejdál, tak se mě Tereza zeptala, proč jsem si tam stoupla.

A já, že jsem teď hodně znepokojená z geopolitickýho vývoje světa. Koupila jsem si minulej tejden Respekt a jsem tím hodně otřesená, když vysvětlovali, co všechno Trump může na světě podělat. A taky, jak se rozpadá EU a roste nacionalismus. A mě z toho bylo úplně zle. A pak jsme tam s Jitkou a Andreou nevěřícně poslouchali ty protiargumenty, jako že jsou rádi, že žijou v Čechách v týhle době a jak na světě dobře a tak. Pfff. Tak nevím co s tím, protože bohužel podobných lidí je většina. A teď co s tím - odstěhovat se někam na divočinu a neřešit to anebo se právě naopak snažit šířit osvětu a bojovat proti tomu?

Pořád přemýšlím, co budu jednou dělat. Dream big.

A taky jsem nemocná, na smrt. To byl teda skvělej nápad jít v pátek běhat.

vtip na závěr - co chtěla Ivanka poradit?

Do června ode mě nečekejte žádný pozitivní příspěvky

Bude to jen samá deprese

Třeba dneska ....byla jsem v práci, pak jsem zdrhla jsem ze semináře ve 3, šla jsem do knihovny, koupila jsem si kafe, dočetla jsem tu knihu o zakotvený teorii a byla vypsychlá, že vlastně, když už konečně chápu, co to je a jak se to dělá, že na to dva měsíce fakt nestačí a možná mi mohl Š. říct dřív, že je potřeba si to přečíst, protože až dneska jsem zjistila, že ty rozhovory dělám špatně, páč jsem si všechny domluvila na příští týden a ono se to má nejdřív okódovat, aby člověk věděl, na co se jich ptát, což fakt nestihnu. Tak jsem z toho byla vypsychlá, šla nakoupit do Tesca, kde bylo lidí jak na***** a já byla tak mimo, že jsem si na samoobslužnejch chtěla koupit cibuli a pořád ji hledala v pečivu. Tak jsem si řekla, že jsem fakt mimo. Tak jsem jela tramvají  a bylo tam lidí, jak na*****, a já čekala, kde všichni vystoupí, páč jsem pochybovala, že jedou všichni do Vršovic. Tak vystoupili na Krymský. Tak jsem dojela domu a přemejšlela jsem, že jak jsem vypsychlá, tak jestli nepůjdu běhat, abych se z toho vyběhala. Tak jsem šla, ale oblíkla jsem si svoje fešný běžecký legíny. Jenže, když jsem si je oblíkla a zjistila jsem, jak jsem hrozně ztloustla, během tohohle mezidobí, tak jsem se tu málem rozbrečela. Tak jsem si řekla, že fakt musím jít běhat, i když to asi nepomůže. A venku jsem se skroro zas rozbrečela, protože zmizela všechna moje fyzička a já nedoběhla ani k tý blbý nemocnici a jen jsem celou dobu přemejšlela, jak tyhle za****** kila budu schazovat a kde získám zpátky tu za****** fyzičku. Tak jsem doběhla domů, udělala si večeři a pak jsem chtěla přepisovat ten rozhovor. Ale to jsem se málem rozbrečela zas, protože za a) byl v tý kavárně takovej hroznej hluk, že spoustu věcem nerozumím a za b) mám z toho běhu nebo nevím z čeho zalehlý uši, což možná přispívá k tomu, že vůbec nerozumím tomu, co ten chlápek říká. A tak na to kašlu a jdu spát. Stejně ráno musím brzo do práce.

Ou je

Vlastně původně tenhle článek měl bejt o hudbě, která je teď jediná pozitivní věc v mým životě a na čem teď ujíždím, a jak poslouchám hip hop a tak, ale nějak se to zvrtlo.
Tak aspoň napíšu dvě hlášky
why should a tiny island across the sea regulate the price of tea?
ten-dollar founding father without a father

Tak třeba jindy

Jdu spát