50

Nějak nic nestíhám a nic nedělám.

Nějak mě nebaví ty přejezdy mezi Třeboní a Prahou, život sbalený do jednoho batohu.

Nějak nevím nic.

Dneska jsem byla se Simčou na obědě a ptala se mě, co budu dělat, až v lednu skončím v TEREZE. Nevím. Nevím, co chci dělat za práci. Nevím, jak by měl můj život vypadat, abych byla spokojená.

Těším se na příští týden, hory a dovolenou.

A dneska jsem šla běhat, jen abych pokořila hranici 50 km za srpen. Je neskutečný žít sám pro sebe, pro běhání, vidět, jak se člověk zlepšuje, jak bez problému uběhne víc a nemusí si neustále stanovovat mety, kdy si dá pauzu, protože už to nepotřebuje. Mít běh jako jeden z automatických způsobů pohybu. Až uběhnu 100 v tomhle roce, koupím si nový boty, prý ty z Lidlu jsou shity, tak ještě 26 km to go. Doufám, že na konci září je budu mít.

Minulý týden jsem běžela a kluk co proti mně jel na kole, tak na mě zvedl palec hore a usmál se. Tak jsem se taky usmála.

Nechci tady nějak machrovat, jen je fajn, dělat v životě věci pro sebe.

Amen