Přišel podzim

Nějak se mi nechce spát, i když jsem minulý týden byla úplně grogy.

Jak už několik let po sobě, tradičně, přišel podzim. A s ním i podzimní depka. Nebo spíš taková ta nostalgická nálada. Poslouchám Pištce a jsem po tolika letech oceňuju, že to je a bylo hrozně krásný. Občas mi to chybí, koncerty, hudba, starší gympláci, před kterýma se člověk neodvážil říct ani slovo. HoHo, který si jednou nevzal flétny a půjčoval si moje. JG, kterýmu jednou koukaly trenky (byly s nějakýma obrázkama) a já tenkrát tála. Když se člověk naučil ten blbej třetí hlas a ono to znělo. Dneska, jak jsem si to poslouchala, tak jsem si do toho ty třetí hlasy zpívala a konečně ocenila, že bez nich by to nebylo ono.

Máme dobrej oddíl. Z podzimky jsem teď přijela namotivovaná. Že to má smysl. Že se musíme snažit víc, že na to nesmím prdět a musím se víc starat a zajímat a pracovat s vedoucíma, protože to správný vůdce dělá. Mám ráda naše skautky, protože z nich vyrostly super holky. A mám ráda naše světlušky, protože jsou nejvíc vtipný a roztomilý na světě. Třeba když jsem s nima četla pohádku, protože dostaly ve škole za úkol, aby každý den 7 min nahlas četly. Tak mě mají podepsanou na kartičce. A bylo hrozně vidět, jak některým to jde, protože se jim rodiče doma věnují a čtou s nima. A jiný četly po slabikách.

Vychovat dítě je hrozná věda. Zkoušíme to na skautkách, neříkám, že nejlíp, ale u vlastního dítěte nevíš, jak to dopadne a taky nemáš neomezenej počet pokusů. Netikají mi ještě hodiny, jen bych potřebovala jistotu, že ty děti jednou budu s někým mít. Nechci je teď, ale trochu mě právě ta nejistota stresuje.

No jo, prostě podzim...