Krátce o tom, že bychom si měli vážit toho, co máme, a snažit se to zachovat. Dělat pro to něco.
Vlastně to byl už můj několikátý 17. listopad v Praze a jsem ráda, že jsem byla opět na Albertově, na Národce, na Václaváku. Tenhle svátek mi dává největší smysl, na rozdíl od Cyrila a Metoděje, sv. Václava a dalších nostalgických dnů.
Jsem ráda, jak to dopadlo a že jsem v tom nikdy nemusela žít. Až budu mít jednou děti, taky je tak vezmu. Aby si taky mohly vážit toho, co mají.
Původně se to mělo jmenovat podzimní frustrace. Přemýšlela jsem o tom, když jsem stála na zastávce tramvaje a už po několikátý v poslední době snažila někam dostat a nešlo to. Nejely tramvaje, já stála na červený na přechodu a frustrovaně koukala, jak mi přijíždí a odjíždí tramvaj. Je blbost být frustrovaný kvůli něčemu jako jsou tramvaje, ale nějak to symbolizuje i statní věci, co mě štvou. Především mě začíná deptat job search, kdy teď už je to jenom na mě, najít si práci, kterou chci dělat, která mě bude bavit, která bude v oboru. A jsem frustrovaná z toho, že nevím, co přesně to má být a kde to hledat, abych neskončila u psaní mailů a administrativy. Frustrace z odmítavých odpovědí. Frustrace z mý současný práce, kde věci nejdou úplně po másle a bude to jenom horší, protože nás čeká finiš. Frustrace z toho, jak vlastně na mě lidi tak trochu kašlou a mě už trochu nebaví se pořád snažit a něco iniciovat. Taky jsem si před nedávnem řekla, že vlastně lidi nebudu uhánět a trápit se kvůli nim, protože na tom jsem moc dobrá a když jim za to nestojím, tak ani oni mně. A taky frustrace z neexistujícího milostnýho života, i když to už je takovej stereotyp, na kterej jsem si zvykla, ale šve mě to.
Ale dneska jsem takhle večer stála na zastávce tramvaje a cítila se hrozně dobře. A to i možná proto, že mi ta holka na tom cvičení pochválila kondici (i když mám trochu nedůvěru k lidem, co mi říkaj Ivanko). Ale vlastně to je teď něco, co mě naplňuje. Běhání, jóga, plavání, cvičení. Něco co dělám pro sebe a ostatním to může být jedno. Sice původně mi šlo především o to zhubnout, ale nějak to vlastně přestalo jít a nejvíc jsem zhubla kvůli tý slovenský sračce, ale teď mi jde spíš o to, posouvat se někam dál, posouvat limity, moc si říct, že jsem dobrá. Tak jsem se na tý zastávce cítila parádně, ještě rozpumpovaně.
Dala jsem si takovou interní výzvu, že do konce roku se budu věnovat sobě. Protože si to zasloužím. A po novým roce se budu věnovat ostatním.
Od neděle mě čeká ještě jedna jídlová výzva, tak jsem na to zvědaná :-)
