Minulý týden se mě na jednom pohovoru ptali, co se mi v životě nepovedlo. A vlastně jsem si nemohla na nic vzpomenout. Protože jsem vlastně spokojená s věcma tak, jak se staly.
A vím, že i tahle situace zpětně dopadne dobře, ať se rozhodnu jakkoli. Jakýkoli rozhodnutí mě někam posune.
Když jsem před třema rokama jela na Erasmus, tak to bylo nějaký jednodušší. Byla jsem tak nějak naštvaná, frustrovaná a hlavně mě tu nic nedrželo. Teď to tak jednoduchý není, na jednu stranu jsem spokojená s bydlením, tím, jak si po práci žiju, chodím sportovat, za kulturou,...A taky oddíl, vůči němuž tu mám závazek, že beze mě nebude tábor, že musím dělat rozhodnutí, úkolovat a svolávat lidi. Je to taková trochu koule na noze, kterou jsem před 3 rokama neměla, protože nás bylo víc a byly jsme v tom zastupitelný. Teď se všichni jen tak mihnou a často ani to ne. Ale tenhle příspěvek nemá být o tomhle.
Má být o tom, že řeším, co bude následující půl rok a jsem z těch rozhodnutí nešťastná. Dneska jsem ležela dvě a půl hodiny v noci v posteli a přemýšlela nad tím. A trochu si to urovnala.
Udělala si priority. A jako hlavní prioritu jsem si dala sebe. A jako druhý pravidlo, že budu vyhodnocovat reálné situace a hypotetické. Tak jsem dneska udělala první rozhodnutí. A třetí pravidlo je to, že vždycky když jsem někam na dýl odjela, tak se tu vlastně vůbec nic nezměnilo. (až na Davida :-/) Vlastně mě tu pořád teď jako v minulosti nic nedrží, přátelství se nějak přesunula do příležitostných setkání s často dlouhýma pauzama. Proto chodím sama sportovat, za kulturou a jezdím sama na Silvestra na Island.
Kdyby vás zajímala aktuální situace, tak od 1. února nastupuju do práce v Praze, nikam nejedu, stíhám oddíl, Jamboree i tábor. Ostatní je zatím hypotetické a nemá to cenu řešit. Kdyby se něco změnilo, dám vám všem vědět.
