Overwhelmed with emotions

Další výkřik, ale už se to trochu lepší.

Identifikovala jsem 2 věci, který mě teď momentálně brzdí - a to škola a oddíl. Tak jsem to chce hledat nějaký efektivní řešení, jak to vyřešit.

Zároveň jsem teď nějaká plná věcí, co chci dělat.

Inspiroval mně CS a jeho vášeň pro fotografování

Markéta s Matějem, který projeli celý svět. A JJ, který když odcházel řekl, že na cestování se nemá čekat. A já chci vidět aspoň dvacetinu toho, co viděli M a M.

Přednáška na OSN o tom, že nemůžeme jen tak sedět a musíme něco dělat. A inspirovalo mě celý OSN.

Přednáška o ženách v politice a dál jedna o

Přemýšlím o rodičích a kolik věcí dělá člověk pro sebe a kolik pro ně. Nechci být sobec, ale od určitý doby je dospělý a měl by dělat to, co chce on.

Teď nevím, když mě něco blokuju, tak nějak nemám sílu dělat nic jinýho a ta závěrečka mě teď dost blokuje, od běhání, snažení se, volnýho času atd. A tak opět prokrastinuju.

Do things that make you passionate.

Venku je jaro, tak snad to bude lepší.

Banjo

Šla jsem takhle Prahou a poslouchala jsem hudbu ve sluchátka a objevila jsem v sobě utajovanou a nepřiznanou slabost pro banjo. Jak moc člověka ovlivňuje to, v čem vyrůstal, co mu každý večer hrálo na dobrou noc.

Jinak celkem zápasím s tou mojí nezaměstnaností. V tom smyslu, že hodně přemýšlím, co bylo a co dál. Nějak si říkám, kam uteklo posledních pár let, že si z nich vůbec nic nepamatuju, od tý doby co mi bylo 23 až doteď. Mám teď takové období temna nebo dark place a snažím se z toho nějak dostat. Ale tak obecně s tím nějak pohnout. Dvacetsedm je věk, kdy už by člověk měl mít za sebou nějaký milníky, úspěchy, a ne se tak plácat a nevědět co.

Ach jo, skončilo to tím, že jsem si včera musela koupit víno a sama ho vypít.

Přemýšlím taky nad tím, jak tenká je hranice toho, kdy se z člověka stane alkoholik, protože ten život není takový, jaký by chtěl. Jak daleko má člověk k tomu, aby se zhroutil, byl na dně nebo jak moc silnou vůli má se z toho sám vyhrabat, opakovaně. Kde je ta hranice toho, že to je přirozené, že se životní situace neustále mění, a kdy už je to psychická porucha. Kde je ta hranice, kdy si říct o pomoc. Tohle jsou jen věci, o kterých tu nahlas přemýšlím. Ne, že bych aktuálně pomoc potřebovala. Jen právě přemýšlím o tom, že se o těchhle věcech moc nemluví a jak se vlastně pozná ta hranice, kdy to člověk zvládá sám a kdy potřebuje pomoc.

Přemýšlím teď o hodně věcech a trochu mě to ubíjí. Doufám, že na konci toho procesu bude nějaký peace v duši. Rozhřešení a vize co dál.

Na druhou stranu přemýšlím o tom, co řekl CS. That we have to do things we have passion for. That make us passionate. Že když je nám v nějakém místě příjemně, tak se z toho stane rutina, že musíme hledat tu vášeň a nebát se měnit věci. A děla věci, které chceme my, a ne co po nás chtějí rodiče nebo společnost.

Včera jsem byla na dokumentu o Ukrajině, kde umřelo za pár posledních let několik tisíc lidí kvůli občanský válce. Pak se člověk trochu zastydí, že tady neustále rozebírá svoje psychický problémy, když to jsou jen malichernosti.

Banjo

Čekání na jaro

Když přednáším o výzkumu štěstí, požádám své posluchače, aby zavřeli oči a zapřemýšleli, kdy se naposledy cítili opravdu šťastní. Někdy je to znepokojí, ale já je ujistím, že nemám v úmyslu po nich chtít mluvní cvičení. Skoro přesně pak určím okamžik, kdy si ve vzpomínkách něco vybaví, protože místnost se rozzáří poklidnými úsměvy. Dál se jich ptám, zda v té vzpomínce jsou sami, nebo s někým, a obvykle devět z deseti řekne, že s někým....

Snažila jsem si vybavit okamžiky, kdy jsem byla v poslední době opravdu šťastná já...a vybavil se mi první den v Reykjavíku, kdy jsem nedokázala uvěřit, že jsem opravdu na Islandu, a pak ten den, kdy svítilo slunce a já mohla odejít z CRR s pocitem, že už tam nikdy nemusím. A při obou okamžicích jsem tam byla jen já.

Mám teď "období temna" a čekám, až přejde. Ale trochu mi pomohlo to, že jsem teď nezaměstnaná a můžu přemýšlet o tom, co bych chtěla.

Fotit
Pomáhat a angažovat se
Hýbat se a běhat a mít k tomu motivaci
Předat oddíl
Žít jinde
Vařit a péct
Zahradničit
Výzvy
Kreativně se projevovat
Nemít tolik okamžiků štěstí o samotě

Mám ráda tuhle fotku z Paříže, já skoro na zemi, ve svých kožených botičkách, s foťákem a super hipsterským baťůžkem z Fóra. Jsem to já, jak se mám ráda. Potřebuju se ještě chvilku hledat, ale zároveň potřebuju začít žít, přestat odkládat věci a něco budovat. Jak jsme si s Martinou dělali srandu, že až se za rok vrátí z Chille, tak my tu stejně nic nevybudujeme.

Jsem teď okouzlená CS, protože fotí, protože je na něm něco hrozně divnýho, až je to sexy, protože málo kdy mluví na rovinu, ale když jo, tak z něho je cítit, že je hrozně chytrej, protože se rozhodl v 18, že si dá pauzu od herectví a šel studovat archeologii a GISy, protože havraní vlasy a zelený oči. Protože chtěl dospět a zažít i normální život. Ale to je jen moje krátkodobá slabost pro fiktivní celebritu, která mě svým způsobem poslední týden nedá moc spát.

Ještě jeden krátkodobý pocit a okamžik z minulého víkendu, kdy jsme šli nějakým parkem v Paříži a foukal vítr a když se člověk zaposlouchal, tak slyšel jemnou zvonkohru. Takové ty malé kousky železa, co si člověk někam pověsí a ve větru to o sebe bouchá. A vlastně to byl hrozně surreálnej zážitek, protože jsem

se musela zastavit, protože mi to připomnělo léto v USA, kde to měli u Patricii na zahradě. A já v tom parku stála a hledala odkud to jde tentokrát. A byl to nejvyšší balkon jednoho baráku. A tak to byla jedna z těch divnejch živoních epizod, blbost, která tě donutí přemýšlet o životě.