Čekání na jaro

Když přednáším o výzkumu štěstí, požádám své posluchače, aby zavřeli oči a zapřemýšleli, kdy se naposledy cítili opravdu šťastní. Někdy je to znepokojí, ale já je ujistím, že nemám v úmyslu po nich chtít mluvní cvičení. Skoro přesně pak určím okamžik, kdy si ve vzpomínkách něco vybaví, protože místnost se rozzáří poklidnými úsměvy. Dál se jich ptám, zda v té vzpomínce jsou sami, nebo s někým, a obvykle devět z deseti řekne, že s někým....

Snažila jsem si vybavit okamžiky, kdy jsem byla v poslední době opravdu šťastná já...a vybavil se mi první den v Reykjavíku, kdy jsem nedokázala uvěřit, že jsem opravdu na Islandu, a pak ten den, kdy svítilo slunce a já mohla odejít z CRR s pocitem, že už tam nikdy nemusím. A při obou okamžicích jsem tam byla jen já.

Mám teď "období temna" a čekám, až přejde. Ale trochu mi pomohlo to, že jsem teď nezaměstnaná a můžu přemýšlet o tom, co bych chtěla.

Fotit
Pomáhat a angažovat se
Hýbat se a běhat a mít k tomu motivaci
Předat oddíl
Žít jinde
Vařit a péct
Zahradničit
Výzvy
Kreativně se projevovat
Nemít tolik okamžiků štěstí o samotě

Mám ráda tuhle fotku z Paříže, já skoro na zemi, ve svých kožených botičkách, s foťákem a super hipsterským baťůžkem z Fóra. Jsem to já, jak se mám ráda. Potřebuju se ještě chvilku hledat, ale zároveň potřebuju začít žít, přestat odkládat věci a něco budovat. Jak jsme si s Martinou dělali srandu, že až se za rok vrátí z Chille, tak my tu stejně nic nevybudujeme.

Jsem teď okouzlená CS, protože fotí, protože je na něm něco hrozně divnýho, až je to sexy, protože málo kdy mluví na rovinu, ale když jo, tak z něho je cítit, že je hrozně chytrej, protože se rozhodl v 18, že si dá pauzu od herectví a šel studovat archeologii a GISy, protože havraní vlasy a zelený oči. Protože chtěl dospět a zažít i normální život. Ale to je jen moje krátkodobá slabost pro fiktivní celebritu, která mě svým způsobem poslední týden nedá moc spát.

Ještě jeden krátkodobý pocit a okamžik z minulého víkendu, kdy jsme šli nějakým parkem v Paříži a foukal vítr a když se člověk zaposlouchal, tak slyšel jemnou zvonkohru. Takové ty malé kousky železa, co si člověk někam pověsí a ve větru to o sebe bouchá. A vlastně to byl hrozně surreálnej zážitek, protože jsem

se musela zastavit, protože mi to připomnělo léto v USA, kde to měli u Patricii na zahradě. A já v tom parku stála a hledala odkud to jde tentokrát. A byl to nejvyšší balkon jednoho baráku. A tak to byla jedna z těch divnejch živoních epizod, blbost, která tě donutí přemýšlet o životě.