Brusel
Jsem sama na sebe pyšná a hrdá za to, jak to dopadlo. Že jsme měli úspěch. Že se ze všech stran ozývají jen pozitivní reakce na všechny české prezentace. Na to, že jsem to všechno zvládla zkoordinovat a vykomunikovat, především s náměstkem, ale i s ostatníma. A i když mi D. přímo nepoděkoval (myslím, že to obecně neumí moc lidi chválit), tak aspoň mě představil jako svojí pravou ruku a poděkoval mi za něj F, tak cajk. A čtvrteční večerní tour de Brusel byla fajn. A taky je vtipný, jak si tykám s JS, kvůli tomu, že jsme spolu jednou náhodou tancovali swing v SI. Ale byl hodnej, že mě tam seznamoval při obědě s lidma, jen ho nějak zatím moc nechápu.
Svatba
Prohlížela jsem si včera svoje fotky a jsou super, hlavně z nich čiší hrozně pozitivní atmosféra, tak mě to zahřálo a připomněla si to.
Tábor
Bylo fajn nebýt v Praze a řešit jednoduchý a surový úkoly. Třeba místo, abych řešila nějakej hroznej deadline v práci, tak jsem 2 hodiny věnovala slibu, tomu vybrat hezký místo, zprovoznit louče, sehnat knoty, vymyslet si řeč, připravit odznaky,... Nějak mi to přišlo důležitější a opravdovější.
Nebo když jsem se snažila zprovoznit udírnu. A tak jsem si musela udělat třísky, hezky je naskládat, podpálit a kontrolovat, jak se oheň pomalu rozrůstá.
Tyhle opravdový zážitky mi normálně chybí.
Nebo moje hraní/nehraní na kytaru, za který jsem se občas styděla, ale bez tý kytary by to nešlo.
Nebo když se ráno vzbudím brzo a všichni spí. V tu chvíli mi připadá, že je celý tábor můj. A hrozně mě to naplňuje. V tu chvíli jsem ráda, že ho vedu.
A pak jsou chvíle, kdy pochybuju. Když se srovnává, jaké to bylo za Káči. Když jsem moc pesimistická, ale tak prostě funguju a přemýšlím. Když náš oddíl není inkluzivní. Když je dětem blbě a já nevím proč. Když mám ten pocit frustrovanosti, když se tam návštěvy mihnou jen na pár dní a já jsem ta, co tam je na to sama 14 dní, už několik let. Když lidi odjíždějí. Když člověk nevidí žádnej vlastní přínos, kterej bych tomu všemu dala. Kromě času. Že si by mohl dělat mnohem víc, podporovat vedoucí. Připravit pro ně program. Domluvit pro ně přepad. Jak řekl D, někteří vůdci jsou jen udržovací. Vím, že jsem do toho s tím šla, ale abych s tím pohnula víc, tak bych ten oddíl musela vzít dřív a musela mít kolem sebe partu vrstevníků, ne lidí o 10 let mladších.
A pak jsou takový osobní breakdowny. Že jsem tam byla jediná bez boyfrienda. Že jsem neměla s kým být večer na telefonu nebo neustále na messengeru. Ty neustálý storky o tom, jak se někdo dal dohromady a jaká to byla hrozná romantika. Nebo jakou hroznou romantiku všichni mají. Od tý doby, co jsem skončila vejšku, tak mám takový nepříjemný svíravý pocit. Že jsem stará a že už mi uteklo mládí, včetně vztahů. A s každým dnem, kdy se probudím, se ten pocit umocňuje, protože jsem starší a starší. A rada, že si to nesmím tak brát, nepomáhá, protože se to za ty léta ve mě nahromadilo. Jako když ti třetina tebe chybí a ve všech situacích je to znát. I když je člověk jinak spokojený. Tak třetina je hodně, bez třetiny se nedá žít. Protože bez třetiny to bolí, člověk je nestabilní, dlouhodobě neudržitelný. Nesnáším rady, že se člověk musí naučit užívat si života sám. Nesnáším vlastně všechny rady od zadaných lidí. Vlastně od všech, protože nikdo nemůže mít ten hroznej svíravej pocit jako já.
Možná je moje blbá nálada způsobená tím vedrem. Nebo tím, že je léto a všichni jsou v čoudu. Jako každý rok. Chtěla bych si na chvíli vlézt do lednice.
