Nebylo to bezva.
Byl to nekonečný dlouhý asociální stereotyp.
Zjistila jsem, že potřebuju vídat lidi, být mezi nimi.
Nejhorší to bylo s příchodem mých narozenin. Ty jsem celé strávila sama. Bála jsem se, že z toho bude špatná a proto jsem si ten den naplánovala tak, abych dělala věci, které mám ráda. Ale stejně to večer skončilo ubrečenou krizičkou jako dny předtím a poté.
Nějak mi nic nedávalo smysl. To, že vlastně všichni mají svoje životy a já se v ostatních jen tak míjím. To, že vlastně ti lidé ubývají. To, že mám poslední rok do třicítky. To, že jsem cvičila ten den jógu a ta lektorka říkala, kam chcete růst. A já nevěděla, já nevěděla, kam v životě jít, aby to mělo smysl.
Moc se to od té doby neposunulo, jen se trochu rozjel život, částečně už chodím do práce, potkala jsem první lidi, byly první párty atd.
Naskočilo to do takové divné koleje, z který taky nejásám.
Ale mám za sebou dva parádní víkendy v přírodě, mimo civilizaci, který mě trochu vyléčily.
Pardon, za negativitu.
Ale
Mám teď zrovna takový divný období, kdy nevidím světlo na konci tunelu.
They tell me life is short, but today it feels long
And I'm not sure there's a single group to which I belong
Žádné komentáře:
Okomentovat