Včera o mě Jitka řekla, že ze mě čiší pozitivní energie, jako bych byla zamilovaná.
Vlastně už to několik lidí řeklo, jestli za tou mojí proměnou nestojí nějaký chlap.
Ne, udělala jsem to sama pro sebe.
Byť je to teď vlastně takový divný období.
Byla jsem teď pár dní na jihu.
Šila jsem podzimní edici roušek.
A poslouchala podcasty.
Terezu a Matyáše Rambovi.
A vlastně mi přišli jako hrozně hezký a roztomilý pár.
V sobotu jsem po dlouhé době brečela (když nepočítám videa se štěňátkama a důchodcema).
Pohádala jsem se s mámou a vlastně mě hodně mrzelo, že mě neposlouchá.
A že jsem protivná a nedokážu vysvětlit proč.
V práci, v oddíle, doma.
A tak jsem s pláčem odešla a ušila další roušku.
Nějak jsem víc sama než obvykle.
Mám spoustu volných víkendů a nevím, co s nimi.
A pak.
Trochu testuju svoji komfortní zónu, byť míň, než bych měla.
Ale.
Vlastně hodně přemýšlím o lokální politice a participaci.
Že mě to baví a fascinuje.
Ale zároveň to dost neodpovídá mojí introvertní povaze.
Ale i tak mě to fascinuje a chtěla bych se v tom posouvat dál.
A ještě k té mé komfortní zóně.
Opravdu nevím, kde se to ve mě bere a moc s tím neumím bojovat.
Dneska jsem musela vypít skoro 3/4 litru burčáku, abych se poseroutsky odhodlala k tomu, k čemu se ostatní ani nemusí odhodlávat.
