Vnitřní boje

Tohle jsem já. 

Zrasený nohy od komárů, mámina sukně, kterou teď pořád nosím, náušnice z filmové pásky s filmem o boxerovi. 

Boje v mojí hlavě jsou někdy náročný. 

Stud. 

Neustálý srovnávání s každým. 

Zvlášť s holkama, v čem jsou lepší. 

Neustálý opakování konverzací (i hypotetických v mojí hlavě). 

Co si o mně ostatní myslí?

Jak nebýt za blbku?

Jak být populární, chytrá, komunikativní, mít názor?

Jak běhat pro zábavu a ne pro to, aby pak přemýšlela, co řeknou O. a V.?

Jak dělat něco, co má smysl? 

Někdy vidím, že jsem o hrozně dál než před 10 let.

Ale někdy mě rozhodí komentář o tempu pod 6 min/km a v tý hlavě to je, nejde to pryč a já jsem pak naštvaná na ostatní, ale hlavně na sebe, že si to tam pustím. 

Někdy je to o malém vykročení z komfortní zóny. 

O tom vyběhnout schody, i když na nich někdo stojí a pak dostat pochvalu za elán. 

Někdy to je o tom jít na workshop a něco tam říct. 

Moc to nedělám a moc to neumím. 

Moje introvertní já mě celkem válcuje.

Prý to je o tom, začít postupně, ne rovnou skákat hlavou do vody. 

Tak uvidíme...