(Skoro) normál

Za poslední týden jsem měla 

• pár milých setkání po dlouhé době
• a s tím spoustu procházek a času stráveného venku
• spoustu kafí
• a taky alkoholu. 

Vždycky když zapadne slunce, tak mne přepadne smutek. Dost se mi teď psychicky ulevilo, jak posunuli ten zákaz vycházení. Ne, že by měl člověk nějaký super plány, ale že může  a to pomáhá. Ten pocit, když jsem se v pondělí před desátou vracela pěšky ze Slávie....

A taky jsem teď dva dny byla v práci. A vlastně včera to bylo fakt super, že najednou mi přišlo, že to je úplně normální pracovní den, cheesecake, povídání, kafíčka, vysedávání dlouho do večera v kanceláři, produktivita. Ty lidi....

Včera jsem šla fotit na Hrad. Byla hrozná zima. Ale bylo to fajn. 

A taky jsem měla dobrý pocit z toho, že někdo, kdo je v práci úplně na stejné úrovni a půl roku jsme intenzivně něco připravovali, tak napsal mail mojí vedoucí, že se mnou byla super spolupráce. Na jednu stranu je to vlastně zvláštní. Na druhou mě to fakt hodně potěšilo. Tohle jsou totiž ty věci, který mě nejvíc motivujou. Ne odměny ad. 

Ale jinak nebudu psát, že se mám bezvadně, skvěle a úžasně. 

Nemám. 

Tyhle měsíce byly fakt hrozný, nic nějak nedává smysl. 

Žádné světlo na konci. 

Nekonečná samota. 

Na práci, na volno, na život. 

Nic, co by mě jakkoli naplnilo. 

Tady odkládám dva články, který nějak popsaly moje pocity.

https://www.respekt.cz/kontext/desi-me-kolika-lidem-okolo-me-neni-dobre

https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3229804-lidem-se-rozpada-prozitek-toho-ze-svet-dava-smysl-rika-psycholog-strobl

A tak

občas vybarvuju mandaly

občas si udělám kakao

občas se prostě zvednu, jdu si koupit víno a pak ho sama piju

občas strávím celý večer na instagramu

občas vybírám vánoční dárky

občas se vzdělávám v kurzu Nature-based solution

občas se učím španělsky

občas prokrastinuju na youtube

občas stalkuju na internetu

občas cvičím jógu

občas probrečím večer

občas jdu prostě spát, protože už nevím, co bych mohla dělat

Další bezvýznamný

Tři dny po sobě bylo největším highlightem mého dne to, že jsem si koupila kafe

Miluju dobrý kafe

Dnešním highlightem bylo, že jsem šla asi po měsíci do práce

Protože jsem věděla, že tam budu sama

A bylo to nejlepší

Nesnáším tuhle podělanou dobu

Nesnáším ty dlouhý večery

Nesnáším to, že nemám absolutně žádný plány, 

Proto jsem si dneska ani nebrala dovolenou, protože co se 4 dny volna?

Malé radosti

Je to jako na houpačce. Chvíli to je hrůza a chvíli fajn. 

Jediný smysl mi teď dává běhání. Protože se při tom člověk vyvětrá a zároveň nějak vybije tu všechnu frustraci z toho, že celý dny jen sedí před počítačem. 

A taky se mi nějak vlastně líp běhá, když se venku ochladí a dobře se dýchá. 

Loni jsem trénovala na půlmaraton a týden předtím jsem si vymkla kotník. 

Tak jsem se na něj přihlásila letos zase. Ale nakonec se odsunul až na příští rok. 

Ty loňský ani letošní podzimní běhy mě vlastně moc nebavily, protože jsem věděla, že musím hodně běhat, abych měla na ten běh natrénováno. Letos jsem s tím děsně bojovala v září a v říjnu, že jsem začala být hrozně unavená a ten běh mě přestal bavit. 

Tak jsem si dala trochu pauzu. 

A od té doby, co mi teď začala nová karanténa, tak jsem začala zase běhat a je to úplně jiné. 

Je tam ta radost z pohybu, z překonání. 

Je tam ta forma, kterou mám za letošek naběhanou a která byla a v září a říjnu někde schovaná. 

A tak jsem si řekla, že si ten půlmaraton zaběhnu tenhle víkend sama. Když jsem na něj tak trénovala :-)

A bylo to nejlepší. Až na jednu slabou chvilku v Branné se mi běželo nádherně. A bylo to tím, že jsem tam byla sama, nebyla stresovaná lidma kolem a navíc bylo nejkrásnější počasí na světě. Po mlhavých dnech na chvíli mlha stoupla a celou dobu mi takhle krásně se slunečními paprsky čarovala v lese. 

 Před nedávnem jsem si uvědomila, že to je fakt o psychice, a ta to má tenhle rok mnohem náročnější než ty přechozí. Člověk bojuje, aby vstal, když ví, že ho nic skvělýho vlastně za celý den nečeká. A ani nemá představu, kdy se jeho život alespoň trochu přiblíží tomu, jaký byl předtím, jak ho naplňoval a dával mu smysl. Jsou to jen nekonečné dny doma, které se ozvláštní vařením, cvičením nebo během. Online setkání s kamarády taky nějak nedávají smysl, protože co člověk ze svého života vlastně má sdílet, když se nic neděje. 

Stává se ze mě poustevník, který je nejradši sám doma s čajem. A bojím se, že mi to asi zůstane. 

Ale ono jednou přijde zase jaro, světlo, teplo...