Dneska jsem přemýšlela, jestli na ty testy nezačnu chodit aspoň jednou týdně, kvůli tomu lidskému kontaktu
Že se s někým člověk potká, prohodí nezávaznou konverzaci
Už nějak nemůžu.
Rok na hovno.
Rok bez seberealizace.
Nekonečné večery doma.
Sama.
U počítače.
Aniž by to někam směřovalo.
Čekání na......?
Ani nevím na co.
Ničí mě práce
Ničí mě samota.
Ničí mě (ne)smysl mého života.
Ničí mě fáze na horské dráze.
Ničí mě, že nevím, jak se chovat správně.
Doporučuju Fleabag. Objevila jsem ho myslím předloni a patří k topu. A ještě Miranda. Mám ráda tyhle feministické seriály. O těch těžkostech, které jako holky máme.
Tahle scéna mi teď nějak mluví z duše. I když tady není to, co tomu pak následuje.
Největší krizi jsem měla navečer v Lidlu, kde jsem už několikrát kroužila dokola a hledala - makovky 108 g, hradecké tyčinky, jihočeskou nivu 200 g za 19,9 Kč, kapie špičaté, plato 60 vajec ad. A všude lidi. Připadala jsem si bezmocná, protože jsem tím blbým nákupem, plus ještě dvěma předtím, strávila vlastně 3 hodiny, které jsem dneska neměla.
Protože na sebe cítím teď velký tlak v práci a nevím, co s tím dál. Protože vlastně toho je moc. A jsem na to sama. Pořád. Dlouhodobě. Na vše.
A zároveň člověk v tom životě vůbec nic jiného nemá.
A pak se mi zdají divné sny. V tom dnešním byl fešný a. a jsem z toho nějaká psychicky zničená.
A taky bojuju sama se sebou. A ráda bych řekla, že jsem si to loni srovnala v hlavě s jídlem, ale nějak se to teď zvrtlo. Vlastně nevím, asi je to obhajitelné k té současné situaci. Ale štve mě, že jsem myslela, že je to vyřešené a pořád není. Štve mě, jak se člověk pořád vidí tlustě a nedokáže se srovnat s aktuálním stavem. Štvou mě špeky. Štve mě ta chuť na sladké. Ale zároveň mě štve, jak jsem pořád vystresovaná, z práce, i z toho blbýho běhání, protože se pořád srovnávám s tím, kolik toho naběhají ostatní. A z toho, že mi neustále přijde, že nikam nepatřím.
Dneska jsem hodně unavená, pracovala jsem tu až do devíti, protože jsem šla před tím dělat dobrý skutek s nákupem. Který mě asi vyšťavil úplně nejvíc. A taky začínám bejt trochu nemocná z toho nedělního skvělýho nápadu běžet na Malou Stranu a pak jet skoro půl hodiny netopící tramvají domů.
Řekla bych, že bych potřebovala volno, od všeho. Ale na jednu stranu vlastně proč být ještě víc sám. A na stuhou stranu si nedokážu představit činnost/místo a čas a společnost, které by mě nějak dokázaly nabít. Stejně jako moje jediná loňská dovolená byl týden, který jsem trávila u našich ve Staré Hlíně.
