Dneska je den na ho*vno
Největší krizi jsem měla navečer v Lidlu, kde jsem už několikrát kroužila dokola a hledala - makovky 108 g, hradecké tyčinky, jihočeskou nivu 200 g za 19,9 Kč, kapie špičaté, plato 60 vajec ad. A všude lidi. Připadala jsem si bezmocná, protože jsem tím blbým nákupem, plus ještě dvěma předtím, strávila vlastně 3 hodiny, které jsem dneska neměla.
Protože na sebe cítím teď velký tlak v práci a nevím, co s tím dál. Protože vlastně toho je moc. A jsem na to sama. Pořád. Dlouhodobě. Na vše.
A zároveň člověk v tom životě vůbec nic jiného nemá.
A pak se mi zdají divné sny. V tom dnešním byl fešný a. a jsem z toho nějaká psychicky zničená.
A taky bojuju sama se sebou. A ráda bych řekla, že jsem si to loni srovnala v hlavě s jídlem, ale nějak se to teď zvrtlo. Vlastně nevím, asi je to obhajitelné k té současné situaci. Ale štve mě, že jsem myslela, že je to vyřešené a pořád není. Štve mě, jak se člověk pořád vidí tlustě a nedokáže se srovnat s aktuálním stavem. Štvou mě špeky. Štve mě ta chuť na sladké. Ale zároveň mě štve, jak jsem pořád vystresovaná, z práce, i z toho blbýho běhání, protože se pořád srovnávám s tím, kolik toho naběhají ostatní. A z toho, že mi neustále přijde, že nikam nepatřím.
Dneska jsem hodně unavená, pracovala jsem tu až do devíti, protože jsem šla před tím dělat dobrý skutek s nákupem. Který mě asi vyšťavil úplně nejvíc. A taky začínám bejt trochu nemocná z toho nedělního skvělýho nápadu běžet na Malou Stranu a pak jet skoro půl hodiny netopící tramvají domů.
Řekla bych, že bych potřebovala volno, od všeho. Ale na jednu stranu vlastně proč být ještě víc sám. A na stuhou stranu si nedokážu představit činnost/místo a čas a společnost, které by mě nějak dokázaly nabít. Stejně jako moje jediná loňská dovolená byl týden, který jsem trávila u našich ve Staré Hlíně.
Pardon, dneska je to fakt nějaký těžký
Držte se a nepropadejte trudomyslnosti
Žádné komentáře:
Okomentovat