Ale když jsem to řešila na terapii, tak jsem říkala, že jsem na sebe vlastně pyšná. Že to všechno zvládnu.
Třeba včera jsem moderovala část debaty.
Já, člověk, který v 16 nedokázal oslovit cizího člověka.
I když jsem do té debaty spadla rovnýma nohama, protože ten původní moderátor prostě v průběhu odešel.
Taky jsem byla na GEKA srazu a vlastně mi bylo příjemnější se bavit s klukama, protože skoro všechny holky tam byly matky. Ale s pár podobně raženýma jsem založila klub nemám dítě a nejezdím na kole.
Dneska jsem byla v práci.
A byla produktivní. Po dlouhé době.
Protože tam byla velká obrazovka a zároveň klid.
Můj pokoj je velký chaos.
V lednici mám těsto na perníčky a nevím, kdy je upeču.
Nevím, kdy budu kupovat dárky.
Nevím, co budu dělat na Vánoce a na Silvestra, ale naštěstí na to nemám čas myslet.
O tomhle Legendariu, který už si nepamatuju, proč jsem dostala O brownfieldech O smutku z toho, že už je nedělám O dvou večerech na Stodolní a strip baru O mých opileckých výlevech O mém možném budoucím "kolegovi" O POHO a uhelné transformaci O manželských aférách O podpisu na titulce časopisu
O VIP párty
O tomhle videu, kde je spoustu šmíráckých okamžiků, které pobaví 💛
Jeden neskutečnej víkend. Připomínalo mi to skautskou akci. Bylo to sranda, byla to dřina, bylo to kochání se Šumavou, bylo to fyzický a psychický peklo, byly to krátké chvíle spánku na fotbalovém hřišti nebo na poli u silnice, byly to chvíle, kdy si člověk nedokázal představit, že ještě podá nějaký výkony, ale pak tam ještě něco vymáčkl.
Díky týmu, že mě k sobě vzali, byť jsem jim ten čas nezlepšila.
Díky všem, kteří mě povzbuzovali. Mému týmu a lidem z našeho svijanského auta. Klukovi, který mi při prvním finiši pochválil odrazy. Chlápkovi, který mi při chodící pauze nad Davli řekl, že to dám. A já se rozběhla a dala to. Chlápkovi, který se mnou dobíhal můj poslední úsek a který mě vyhecoval tak, že jsem měla tempo 4:30 km/hod.
A hlavně. Díky sobě.
V nohách mám běžecky 31 km a převýšení skoro 800 m.
Pořád si nějak stěžuju na svůj život, přitom mám teď jeden intenzivnější zážitek za druhým.
Mám teď v posledních týdnech několik zvláštních zážitků.
Některé s lidmi, které zas tolik neznám. Ale nějak ti, co tu dřív byli, tak už tu nejsou.
Jarní výprava
Hajnice
Schůze Zelených
Rozlučka s DK
Páteční pracovní výjezdy do Břeclavi, Varů a Ostravy
Harrachov a protržená přehrada
Něco ve mě ještě dost rezonuje.
Třeba když jsme seděli u DK v kanceláři a VB o nás s Beou řekl, že jsme bohyně a že nás hrozně obdivuje a že je škoda, že jsem odešla. A vlastně se mi to slovo hrozně líbí, protože z něj jde taková síla a energie. A vlastně ženy fakt bohyně jsou.
Nebo koulovačka na Hajnici a zpívání s FF.
Nebo sbíhání krkonošských kopců, koulovačka u přehrady a Aktivity s MK.
Nebo celoodpolední koncert v horské boudě.
Nebo jídelní vagóny, pivo v nádražce v Břeclavi, nehtová studia
Mám ráda jistoty Mám ráda, když se věci nemění Nebo teda, nemám ráda, když se nikam neposouvají Ale třeba potřebuju, aby byl odkapávač otočený jedním směrem
Období temna se trochu rozjasnilo Nějak zas přebírám kontrolu Jsou dny a týdny, kdy to žije a nevím, co dřív A pak jsou ty, kdy zas sedím sama doma a nesnáším to
Chybí mi lidi z ministerstva Ale jsem vděčná za lidi v nové práci, opět podobná krevní skupina
Obecně mi chybí hodně lidí Kteří se odstěhovali Mají partnery Mají hypotéky Mají miminka Mají život jinde
Na druhou stranu jsme to teď řešili na psychoterapii Že je ok někomu napsat Třeba když začne válka na Ukrajině a člověk je na to celý víkend sám doma a moc neví co s tím Nebo když má člověk covid a je celý týden sám doma Neskutečně dlouhý a opuštěný týden
Moc to neumím, nechce se mi lidi otravovat Snažili jsme se to na psychoterapii rozlousknout, proč mi to tak přijde A zatím jsme na to moc nepřišli
Je to vlastně hrozně zvláštní kolik věcí otevírám Takovou malichernost Mojí introvertnost, která je možná jen v mojí hlavě Nebo jak jsem vystresovaná z konverzací s lidma, který neznám, protože se bojím, že si o mě lidi budou myslet, že jsem blbá. Ale co přesně to je? Nebo moje neskutečný vnitřní souboje s Markétou Nebo věci, který racionálně vím, že jsou blbost, ale stejně se s tím moje hlava nedokáže smířit Mojí váhu To, jestli mě někdo chválil Náhradu za oddíl Moje (ne)vztahy a jestli to mám s kým řešit a co vlastně čekám, že mi řeknou lidi, se kterýma to řeším
Přála bych si ze sebe dostat tu naštvanost a nespokojenost
Tohle nemá být depresivní Mám se ráda za to, jak se posouvám Mám se ráda za to, jak jsem aktivní, jak na věci nekašlu Ale někdy jsem prostě na tom světe neskutečně sama
Na druhou stranu jsem při swipování na Tindru narazila na jednoho kluka, co tam psal, něco v tom smyslu, že pokud jsi nespokojený, tak ty jediný to můžeš nějak změnit.
Náhodně jsem si pustila George Ezru a přemýšlela, o čem vlastně psát. A zrovna tam pořád zpívá dokola "what you're waiting for?"
Přiznávám, že celý podzim byl náročný a odcházení mnohem psychicky náročnější, než jsem myslela. Ale i když jsem z toho fakt špatná, tak nějak racionálně vím, že jsem to potřebovala udělat. Než by mě to na MMR psychicky zničilo. A zároveň se potřebuju posouvat dál a už jsem tam dlouhodobě stagnovala. Ale stejně jsem zničená. A díky své skvělé povaze jsem to brala jako moje osobní selhání, že jsem to nedala, nezvládla, byla neschopná a nezkušená. A to je hodně těžké si přenastavit.
Potřebovala jsem trochu vypnout, ale Vánoce byly nějaké z rychlíku. Tak aspoň tenhle víkend byl takový klidnější.
K roku 2021
Bylo mi 30 a vlastně jsem z toho byla předtím hodně smutná, protože jsem si k tomu věku hodně dlouho fixovala to, že by můj život měl nějaký být a nebyl. A navíc mě zas ničilo, že mu předcházel lockdown, takže nekonečné dny o samotě na bytě. Ničí mě to. Duben byl hodně smutný a probrečený. A narozeninový den jako tradičně celý o samotě. Teda až pak zapíjení se ségrou na Vítkově. Ale pak se mi vlastně trochu ulevilo, protože je mi 30 a vlastně se nic nezměnilo.
Předala jsem oddíl. A mám radost, protože se mi to předání líbilo a navíc jsem to předala holkách, které jsou na to připravené a vlastně jsem si je k tomu postupně vychovala. I když často se to musely naučit samy za pochodu. Jsem ráda, že to šlape, ale zároveň jsem si v posledních letech oddílem trochu kompenzovala nějaké jiné věci v životě a teď se musím sžívat s tím, že mě vlastně už nikdo na nic nepotřebuje, a nevím, kam se uchytit dál.
Uběhla jsem půlmaraton (a desítku v Pečkách). Ale jinak to šlo s mým běháním docela z kopce. V létě za to mohl zánět šlach. Ale nějak to souviselo s celkovým letošním proměnlivým rozpoložením. Nějak mi občas to nedává smysl běhat. A vlastně pořád s tou motivací bojuju.
Sestěhovala jsem se se ségrou. Dost jsem se toho bála, je fajn jí vídat, ale chvílema mě to dost ničí.
Byla jsem na dvou svatbách. Dokonce i na své první a poslední dvojkařské. Co bych za to před 15 lety dala.
Šla na dva koncerty Pavla Čadka.
Chodila jsem šít, na kurz běhání a na akrobacii na šálách. I když to poslední je spíše takové hořkosladké.
Začala jsem chodit na psychoterapie. Teď po půlroce jsem taková rozpačitá, co mi to dává a kam mě to posouvá. Ale asi malé posuny tam jsou. Od posledního sezení mi v hlavě zní taková ta poučka většiny romantických filmů, že dokud nebudu mít ráda sama sebe, tak nejsem připravená na to, aby měl někdo rád mě. Ale je to sakra těžký překonat to, že si o sobě myslím, že jsem "piece of shit".
Šla jsem sama na čundr a sama odjela na GR221 na Mallorku. Nějak je to vyústění toho, že kdyby čekala, jestli na mě někdo bude mít čas nebo mě někdo náhodou někam pozve, tak budu jen sedět doma. A jsem za sebe ráda.
Zažila jsem dost traumatizující dovolenou na Orlíku. A pár měsíců poté dala výpověď. Svojí první. A pak musela přežít ty psychicky náročný dva měsíce. A je mi líto, že to vyšlo zrovna na dobu, kdy se mění vedení. Ale vlastně dělám v životě většinou dobrá pracovní rozhodnutí. Tak doufám, že toto je jedno z nich. Ale dost mě potěšilo a) jak mě v mé nové práci chtěli, b) kolik lidí bylo smutných, že odcházím, protože se jim se mnou lidsky i pracovně dobře spolupracovalo. Je to skvělá pochvala, kterou se musím naučit přijmout. A moc mi to nejde.
A poslední bod. Nějak pořád bojuju se svou postavou. Protože ono to prostě není o těch kilech, ale o hlavě. A tam to mám nastavené špatně.
A co v novém roce? Loni jsem si dala předsevzetí, že se každý měsíc naučím vařit jedno nové zahraniční jídlo. Vydrželo mi to do května. A v roce 2022 nevím. Táta nám vždycky v podnapilé půlnoční silvestrovské náladě přeje, ať se splní i to naše nejtajnější přání. A já momentálně žádné veřejné ani tajné nemám. Ale potřebuju se nějak dát dohromady.
tohle mýdlo jsem dostala od kolegyně v práci, a i když svíčky a mýdla moc nemusím, tak tohle mě docela dojalo
