Konec roku

Za chvilku půjdu slavit konec roku a doufám, že tento silvestr dopadne optimističtěji než ty ostatní. Nebudu a že to konečně pořádně zapijeme (teda v rámci mezí, aby se neopakoval Landštejn).

Štastný hydrologický rok 2013!

Podzimka

Takže

• pořád jsem v ukrutným presu, nic nestíhám a nic nedělám
• mám z podzimky celkem pozitivní náladu, mám ráda skauting, děti, focení, podzim, listy
• nemám ráda, když se některý věci moc hrotí, to skóre, nebo, když je taková obecně daná představa o tom, jakej má mít člověk život, nesouhlasím s tím, více méně jsem spokojená, tak s nikým nechodím, to je nemoc? mě to teda neva
• za celej víkend jsem nebyla schopná nic udělat
• mám pocit, že tenhle semestr trochu nedávám, zvlášť bych měla konečně začít se svojí Bc. prací, dneska ve vlaku jsem přečetla prvních asi 10 stránek, to je teda pokrok
• dneska mě pobavil Bzííí komentář...jsem jí tam chtěla napsat, že si její kamarádské porady náš oddíl asi nemůže dovolit, ale nakonec jsem si to rozmyslela :-D
• celý dnešní večer jsem si hrála s photoshopem :-)
• včera večer jsem asi 4 hodiny upravovala fotky, wtf, kde byly ty časy, kdy jsem to neuměla a dělala jsem jen automaticky vylepšit
• no a? já to jako nechci moc řešit, jen to nedokážu pochopit
• receptář prima nápadů
• snad odborník poradí, aneb konečně jsem začala určité věci řešit
• neumím si přeřídit hodinky, tak teď budu mít o hodinu víc
• chci něco dělat, někam jít, někoho vidět...bla, bla, bla

moje veledílo

Tak nějak

Ach jo

Zítra se mi nikam vážně nechce.
Bleeee, ach jo, to zase bude jednou ostuda.
Chtěla bych, aby už byla středa odpoledne a já to měla všechno za sebou, je mi nějak smutno z toho, co se (ne)děje.
Tenhle tejden bude děsnej.
Zejtra touhle dobou tu budu sama brečet na koleji a říkat si, co jsem si to já kráva o sobě jenom myslela.
A budu psát tu debilní řeč toho debilního červa.
Grrrrr...
Maminko :-(

Kauza

táta: minulou neděli se tu řešilo, kam zmizel jogurt, ty sis ho vzala do Prahy?
já: ne
pak si vzpomenu, že jsem v neděli odpoledne snědla velký bílý jogurt
já: tedy vlastně jo, máma z něho chtěla něco upéct?
táta: ne
já: tak je problém, že jsem se nerozdělila se sourozencema?
táta: ne
já: tak to fakt nechápu...nebo, jako, že budu tlustější?
táta: jo

reklama z roku 1939


ooo, happy life

Něco se musí změnit

Divnej den

Nemám ráda ty dny, kde hned ráno člověk pozná, že ho nečeká noc skvělýho.
= dnešek

Ráno jeden pozvbudivej mail, ale jak nad tím přemýšlím, tak zas no way.
Pak dopisování básně a poprvý jsem letos přišla do školy, zatim jsem se docela držela.
***** Š****s (radši budu nekonkrétní, učitelé mají nějakou nepochopitelnou touhu vyhledávat si, co se o nich píše na netu a cizích blozích) mě zas naštval. Člověk se s***s básní a časovým rozměrem lásky (jako bych fakt měla o čem psát) a úplně zbytečně, pak nám tam vyprávěj nějakou svojí teorii, kterou si vycucal z prstu a kterou jsem vůbec nepochopila. Na příště musíme vymyslet jazyk slepýho červa, wtf, nesnáším ho. (Ještě, že nikdo neví koho).
Pak jsem se rozhodla, že nebudu chodit na Pilates a místo toho šla na oběd.
Z tramvaje jsem viděla Martina Krause.
Pak jsem měla fotku a moje autoportréty byly největší propadák, tadadadá. Ale jinak se moje fotky líbily, prej mám talent na portréty, tak je budu fotit dál, už se těšim:-) A taky na Thao, snad přijde:-)
Pak byl feminismus, pořád tomu moc nechápu a nedokážu si udělat názor. Na druhou stranu mě těší to, že nejsem ta slečinka, co podporuje obraz ženy jako sexuálního objektu. Napsala jsem si jednu myšlenku z minula: "zaběhlý řád dává výhody", což znamená, že když budu krásná a vypadat podle prototypu krásné ženy, tak mi z toho potečou jen a jen výhody. Takže, už podruhé, tadadadá.
Pak jsem z tramvaje viděla Braňo Holička.
Na Albertově jsem pozdravila holky, zjistila, že ten úkol jsme měli udělat do 14.10. a ne do 14 dnů, takž už potřetí tadadá.
Tak jsem šla dodělat ten debilní úkol a dělat, že jsem to nevěděla, cestou jsem potkala ZŽ. Takže tadadadá počtvrtý.
Pak jsem teda šla konečně na tu přednášku a plodně ji využila k tomu, abych napsala povídku. Po dlouhý době jsem něco napsala celý v ruce. Jmenuje se "vůně kávy" a líbí se mi, jen příště už chci napsat nějakou akční a vtipnou.
Pak jsem pozorovala, jak je vtipný, když mezi  ženou a mužem nemůže být přátelství, kde není nikdo nic dlužen. Pobavila mě Kristina a) tím, jak řekla, že je to děsný, jak Vašek pořád dolejzá, b) tím, že řekla, že je dobře, že s náma pořád chodí do ročníku Tomáš Formánek, kvůli tomu, jak mluví. Má pravdu, děsně mě baví ho poslouchat.
Pak byly Gisy, zas mega trága. A ten učitel mluvil jako L**(anonymous). Jako děsněj nadšenec jsem tam zůstala skoro úplně poslední a čekala, až se mi to vyplivne ten model. Nevyplivlo. Ze školy jsem odcházela ve 20:10.
Rozhodla jsem se jít pěšky, nakoupit si jídlo.
Na kolej jsem došla ve 20:49, nenapadlo mě, co k večeři, tak jsem si dala mrkev s cottagem. Už jsem jak ségra, ale bylo to dobrý.
Dodělala jsem jeden debilní graf na zítřejší metody, přepsala tu povídku a ještě nekončím, i když už bude půlnoc.

Ty úterky mě budou zabíjet.
Včera jsem si zajela pro svojí první knížku na Bc. práci.
Konečně se naučim profi upravovat fotky.

Tak ještě se musím podělit o svůj výtvor, přijde mi vtipnej.

Dveře naší fakulty

Jsou těžké a přesto

kdo otvírá je často

stane se Herkulem

ne snad, že by se stal bohem

ale když jim řekne sbohem

krom titulu pyšní se i bicepsem.

Time

I need some time

První ze série podzimních depek

I’m ready to give up all my sin

But I don’t know where to begin

But I think it’s time to find out

And make that change

Again and again

Čím budu, až budu velká?

Spíš kým?

Srábotka ...

Přála bych si polibek

Múzy.
A nejen to.

Na jednu stranu chci konec semestru/roku a na druhou ne.
Existuje milion různejch věcí, který chci.
Ségra řekla, že mi závidí možnosti, který mám. Jen jsem blbá, že je nevyužiju a vzdám to.
Že jsem srab.
Že investuju spoustu energie do nečeho, na co se stejně vykašlu.
Přála bych si, abych určitý věci věděla. Zeptala se a věděla jsem to jistě.
Abych si nemusela bláhově číst s horoskopy s tím, že tento měsíc konečně najdu lásku.
Že už jich bylo.
P o m o c
Přeju si, aby jednou reakce přišla i z jiný strany.
Ať žije happy life.

Smutno

I když jsem říkala, že zde budou pouze pozitivní věci, tak tohle musím napsat.

Je mi hrozně SMUTNO.

Nějak z tý včerejší ruční situace a dnešní Václavské situace.

Zas to není takový štěstí mít takový štěstí.

Ale stala jsem se velmi přející.

Iva

Crazy day

Už jsem našla uplatnění pro tenhle blog. Po tomhle tom týdnu mám trochu pocit, že následující semestr nebudu časově stíhat, pořád budu něco psát, po dlouhý době i něco jinýho než jen blbý zpravodajský články. Konečně budu psát povídky sonety a jiný sračky, který tady budu moct publikovat.

Zároveň mi i vyhovovala ta internetová forma blogu, kdy člověk tajně doufá, že se jeho slova dostanou k nějaký spřízněný duši, která ho pochopí, jako se to děje v idealistickejch filmech. Pak se ale člověk nesmí divit, že se to tak opravdu stane a někdo ten můj blog objeví.

Dneska jsme měli ve škole každej říct, jak píšeme. A já si vlastně uvědomila, že kromě gymplu jsem nic nenapsala. A teď, když vlastně studuju žurnalistiku, tak se zuby nehty vyhýbám tomu, abych něco musela psát. protože vím, že to bude špatný. Nikdy jsem nepsala nic do šuplíku.

Vím, že nepíšu dobře, ale dřív mě to bavilo. Jednou asi tak z 30 případů jsem totiž dostala dobrej nápad, kterej mě bavil a a prostě to jelo. Kvůli těmhle chvílím mě to děsně bavilo, např. když jsem se mořila s maturitní písemkou a pak mě to prostě napadlo a jelo to. Kvůli tomu jsem šla na žurnalistiku, i když to byl velký omyl. Kvůli těm pár jízdám.

Tak mě napadlo, že to můžu publikovat tady. Snad bude víc těch dobrejch nápadů.

Dneska byl bláznivej den. Crazy. Celej den mě pronásleduje jedna uříznutá ruka. Tak snad cajk.

Taky jsem doufala, že tenhle blog bude anonymní. Prostě jsem potřebovala se vypsat a nechtěla jsem, aby to ostatní se mnou nerozebírali. To mi vadilo i na tom minulým. No nic no, co se dá dělat. Třeba už to našli i další lidé, co to četli minule, tak jsem tam, kde jsme byli. Hmmm.

Chtěla jsem sem něco napsat, ale nechci bejt taková, nebo možná až pozdějc. Nechci bejt hnusná, ale chci to ze sebe dostat.

Ale jen tak ve zkratce

• nemám ráda cigrarety a kuřáky
• mám ráda skauty (i nejblbější skautská akce typu Jihočeské jamboree mě dokáže dobít baterky)
• jsem divná
• jsem srab
• jsem švroc
• přemejšlím, co vlastně dělám na tý geografii, když mě neba ani jeden předmět
• tenhle semestr vede žurnalistika, těšim se na foto ;-)
• stále čekám na zázrak
• ach jo, chtělo by to něco pozitvního
• haha
• udělala jsem si seznam věcí, co potřebuju koupit, tak se těším, až bude z čeho

Deja vu

Včera mi řekla ségra jednu storku, její učitel na gymplu se jí zeptal, zda by nechtěla přispívat do školního časopisu. Prý něco ve stylu jejího blogu. Kam by the way napsala jeden dlouhej článek o tom, proč ho nemá ráda.
A tak bylo takový malý deja vu.
Stejně, jako když mi popisovala, jak vypadal poslední víkend Rozrazilu, jako bych to už někde viděla.