Chvilka pauzy

Řekla jsem si, že si udělám malinkou pauzu, protože dneska se musím celý den učit. Protože zejtra jdu na nejhorší zkoušku všech dob s ďáblem, kterýho se bojím, a ještě jsem se vůbec neučila. Ach jo, ale nejni to tím, že bych se flákala, prostě jenom není čas.
Navíc jsem opět emocionálně rozložená po Pavučině.
Nevím, jestli jsem tak přílišně přemýšlející člověk. Jen má pak člověk trochu pomoc bezmoci.

• Asi po sto letech jsem náhodou viděla Rádia, sice jen přes sklo vlaku, kde jsme na sebe mohli jen pokrčit rameny, že jsme asi celou dobu jeli spolu vlakem.
• Viděla jsem Foflýka a Miri, a...nevim, asi jim to spolu přeju, přese vše, co v tom je. Bylo fajn mít tam dalšího člověka, kterýho znám. A bylo fajn, jak mi v pátek večer přinesl to kakao.
• A pak prostě nemůžu z Loba, ten je fakt vtipnej. Fakt chtěj vědět, jaká byla cesta sem? Na hovno. A doufám, že se zeptaj ještě na tu cestu zpátky, ta bude na hovno ještě víc. A náš společnej program byl fajn, i když byl možná trochu nudnej a chaotickej, přesto jsme skoro jako jediný dosáhli svojich cílů a něco ty děti naučili.
• Pak mě ještě bavil program o odměnách a trestech, zvlášť když se na mě všichni nevěřícně koukali, když jsem popisovala ešus nebo to, jak Káča přivázala Křoví v plavkách ke sloupu. A když jsem to říkala, tak jsem si uvědomila, jak je to absurdní. A Zúza na mě, že to vypadá, jako bysme si ty tresty užívaly. A ona to je pravda :-D Na druhou stranu jsem si uvědomila, že některý věci má v sobě člověk tak nějak zakódovaný. Přemýšlela jsem, že kromě toho ešusu vlastně děti netrestáme. Že to děláme dobře, narozdíl od všech ostatních. Líbilo se mi, jak jsem to sehrála. Jak mám prostě po tý době některý věci v sobě urovnaný. Že už bych nepodrazila nikomu nohy, jako kdysi dávno Sabince.
• Pak sobotní hra, na kterou jsem se fakt těšila (protože mám takový typ her ráda) a docela mě zklamala. Možná proto, že mi od začátku přišlo rozhodnuto, jak to dopadne. Za druhé za to, že mi vadili ty lidi, co byli záporný. Za třetí proto, že nebylo vhodné načasování. Po tom, co už jedny skutečný volby dopadly hodně špatně, jsem se bála, že dopadnou špatně i ty naše. A i když aspoň tyhle dopadly dobře, stejně jsem z toho měla takovej špatnej pocit. Jako, že ty lidi jsou ve skutečným životě fakt zlí a sobecký.
• A pak, v sobotu večer velký zpívání a nejlepší kytarista na světě (i když to zpívání ještě musí potrénovat). Tak jsem konečně viděla Foflýka v akci. A byl to takovej pocit, jako když sedíme s Káčou dlouho u ohně a ona zpívá písničky, který jsou hrozně hezký a smutný. A i když je neznám, tak o to je to lepší. A tak postupně odcházeli lidi a nakonec zbylo jen takové hudební duo a bylo to fajn (až na Bubáčka, kterej chtěl děsně zpívat Luisu a Lízu, Červenou řeku a podobný skvosty a řekl o mě, že jsem myslím moc náročná nebo snob nebo něco takovýho a já mu řekla, že si fakt nechci kazit náladu takovýma hroznýma písničkama).
• A tak jsem tam seděla, skoro slzu v oku. A protože všechny písničky byly zas o lásce, tak jsem o tom přemýšlela. A kupodivu teď zas chvilku není nikdo. A tak jsem přemýšlela, jestli to fakt existuje, takový, jak se o tom zpívá, nebo je to jenom idealizace. Jestli vlastně existuje láska. A jestli jo, tak jestli ji každej jednou najde. Hmmm.
• A pak mě úplně nejvíc nasrali všichni z vedení v neděli, když nás nechtěli pustit domů dřív. Tak jsme tam pak nasraně seděli a čekali, než si teda jako můžem dát ten jejich skvělej čaj a říct, jak byl vlastně celej ten víkend best of.
• No a pak jsem zase mi tři šli spolu a celou cestu ventilovali, co všechno nás naštvalo. Myslím, že se to stane asi tradicí.

Potřebovala jsem to ze sebe trochu dostat, protože dovolat se ségře je vážně umění a jsem teď na koleji sama, tak potřebuju aspoň "někomu" říct, jak mi je.

Momentálně jsem trochu emočně rozložená. Prohlížela jsem si fotky z Odyssey a koukala jsem, jak jsem vypadala, když jsem vážila o pár desítek kilo míň. Ach jo.

A vlastně nevim, jak mi je. Bojím se zejtřka a příštího týdne. Bojím se, že nestihnu napsat bakalářku. Bojím se, že nebudu vědět, co s létem a prací. Bojím se, že budu pořád takovej individualista a divnej idealista. Bojím se stereotypu a toho, že se k ničemu v životě neodhodlám. Bojím se následujících pěti let, kdy bude prezidentem ten debil. Bojím se, že budu pořád jen ta šedá eminence, kterou si nikdo nepamatuje. Bojím se koček a garsonky. Bojím se, že si neseženu práci. Bojím se o náš oddíl.

Už aby bylo zítra touhle dobou, už aby byl konec června a já měla ten blbej titul.