Měla bych se učit

...ale nedá mi to nepublikovat dva svoje nedávný školní výtvory, už si připadám jak ti crazy moderní umělci

It never rains in LA so why don't you stay

Řekla jsem si, že by to chtělo novej design, tak jsem vybrala takovej tématickej :-)

Jinka bych toho chtěla napsat strašně moc.

Zapomněla jsem si totiž o Velikonocích u babičky deníček a teď jsem trochu nevypsaná.

Protože není žádná nová hudba, vracím se. 

A jsem ráda za následující trojku. Scouting, Sunrise a Mika. Za to, že nejsou tuctový, i když jsou možná moc popíkový, mám je ráda. A tak balancuju mezi Sunrise a Scouting a představuju si, jaký to bude, až se jednou v daleký budoucnosti třeba konečně podívám do těch vysněnejch Států. 

A budu si říkat

A pak se slzou v oku 

Taky mi pomalu začíná docházet, že budu končit na žurnalistice. A je mi z toho smutno. Bude mi to chybět, i když myslím, že napíšu ještě nějakej srdceryvnej článek po státnicích, tak si to teď nechci.

Ale teď bohužel jede vlak, a já v něm bohužel musím dojet. A zvlášť poslední rok to byla jedna dlouhá jízda bez šance na odpočinek, vlastně pořád jsem dělala něco do školy, na Pavučinu a to je vlastně všechno. A co ze mě jednou bude? 

Ach, jo další víkend nad učením, a to pořád není učení na státnice, juhů, aby mi za 3 tejdny nekapaly slzičky smutku z toho, že tam budu muset v září zas. 

Krátká úvaha o Třeboni a Praze

Nebudu psát o státnicích a bakalářce. Spíš jen mě občas hrozně baví přemejšlet nad životem, zvlášť když je krásně a já jsem venku a ještě tomu v Třeboni nebo v Praze.

Na začátku bych chtěla říct, že mám hrozně ráda obě dvě města. Třeboň, což je prostě domov a ty všechny vzpomínky na dětství a dospívání. Člověk tu jde a na každým kroku potká někoho známýho a je za to rád, že si ho lidi ještě pamatujou, lidi kteří ho nejvíc ovlivnili a jsou nebo byli pro něj nějak důležití.

Naopak Praha znamená něco velkýho a pořád novýho, i když už míň. Je vtipný, když za mnou přijede ségra a je celá na větvi z toho, že tu jezdí metro a angličtina tu zní úplně všude. Mně už to nepřijde nijak zvláštní.

Třeboň je jistota. Rodina a přátelé, kteří snad vydrží, protože jejich budování trvalo roky. Nejvíc mě na tom baví, jak vždycky, když se potkáme, tak je to vlastně stejný. Děláme si ze sebe i z ostatních srandu. Je to takový psychický bezpečí, ale přijde mi, že už spolu moc dlouho nevydržíme. Jakoby člověk s odstupem bral ty lidi jinak.

 

V Praze, neříkám, že by to nemohlo být lepší, ale jsem ráda, že se to celkem stabilizovalo. Zachránila to geografie, ale nakonec i spolubydlící a žurnalistika. Tyhle přátelé jsou jiní. Na jednu stranu možná víc takový, jaký bych je potřebovala. Co rádi cestujou, co nekouří, nechodí na diskotéky, co je baví geografie (stejně jako mě), říkáme si věci na rovinu, ale zároveň jsme všichni takoví ztracení. Jsou to skauti. I když občas ty neskauty trochu vytáčíme :-).

Všichni se měníme, a o tom to je. Nikdo nemůže zůstat navždy stejný. Na jednu stranu jsem ráda za to, co se mnou Praha provedla. I když i tak mám k sebevědomí ještě pořádně dlouhou cestu. Na druhou stranu mě to trochu zkazilo. Pozoruju, že strašně často si potřebuju dokazovat, že ostatní jsou horší. A že je pak prostě veřejně zesměšňuju a shazuju. Ou je. Neměla bych.

A tak ještě shrnutí tohoto týdne. I když byl děsnej (páč jsem vůbec nic nestíhala), nakonec to bylo fajn. Ve středu v Riegračích na italských vínu a smradlavým sýru s výhledem na osvícený Pražský hrad, za zvuků nejlepších kytáristů, v pátek piknik se spolužákama ve Folimance, s vínem a vodnicí, a pak večer s holkama v Třeboni. Ou jee, už aby bylo léto. Nějak mě to posedávání na trávě a pití vína začalo bavit.

Too much

Too manyresponsibilities
Too much obligation
Too many posibilities
Too little time

Zdařilé

Už víc jak tejden jsem nešáhla na svojí bakalářku. Vlastně skoro na nic.

Ale na druhou stranu mám pocit, že poslední dobou zas trochu žiju. 

I kulturně.

I trochu sociálně. 

Těším se na příští středu, moje nejvíc oblíbená akce od tý doby, co jsem v Praze.

Vlastně jsem se naučila si vystačit sama.

Zdařilé spracování, a to napsal Peter. Ale potěšilo, stejně jako mail od FL.

Jupí, už aby to bylo všechno za mnou.

dostala jsem nejlepší hrneček na světě

Just a little sad

Spent another ordinary day of my ordinary life.

And turned 22.

Yey.

Prvomájová

Myslim, že každej rok píšu, jak mě štve, že uschnu. Hmm, tak letos žádný novinky, jen možná tím, že jsme nebyla na žádný skautský akci, tak mi to vlastně bylo šumafuk. A taky tím, že řeším podstatnější věci. No a.

Taky jsem včera byla na Majálesu a bylo tu žůžo. Za a) tam byl Tomáš, za b) mám konečně dobrej foťák a za c) jsem tam byla s fajn lidma a po dlouhý době si zas popovídala s Kristinou. 

No jo, asi jsem byla co se týče Tomáše, trochu fanatická, jen to se prostě nedá ovládnout, když ho člověk vidí naživo. Jak tam mluví, zpívá skáče.

Asi vždycky když mi bude smutnu, tak si pustim naj na na naj na na naj na na na na. A bude zas fajn.

A dnešek byl taky fajn, u Petry na obědě, Mucha, pak odpoledne s Peťou a ještě hovor se ségrou při kterým jsem pomlouvala páry kolem sebe, zvlášť ten, co se líbal pod javorem, když kousek od něj byl rozkvetlej takovej ten růžovej strom.

Vlastně to bylo všechno fajn.

Navíc se nám o týden posunul termín odevzdání bakalářek, takže se nemusím zas tak moc honit.

Ou je, chtělo by to chlapa, práci a jsem happinda největší.