Krátká úvaha o Třeboni a Praze

Nebudu psát o státnicích a bakalářce. Spíš jen mě občas hrozně baví přemejšlet nad životem, zvlášť když je krásně a já jsem venku a ještě tomu v Třeboni nebo v Praze.

Na začátku bych chtěla říct, že mám hrozně ráda obě dvě města. Třeboň, což je prostě domov a ty všechny vzpomínky na dětství a dospívání. Člověk tu jde a na každým kroku potká někoho známýho a je za to rád, že si ho lidi ještě pamatujou, lidi kteří ho nejvíc ovlivnili a jsou nebo byli pro něj nějak důležití.

Naopak Praha znamená něco velkýho a pořád novýho, i když už míň. Je vtipný, když za mnou přijede ségra a je celá na větvi z toho, že tu jezdí metro a angličtina tu zní úplně všude. Mně už to nepřijde nijak zvláštní.

Třeboň je jistota. Rodina a přátelé, kteří snad vydrží, protože jejich budování trvalo roky. Nejvíc mě na tom baví, jak vždycky, když se potkáme, tak je to vlastně stejný. Děláme si ze sebe i z ostatních srandu. Je to takový psychický bezpečí, ale přijde mi, že už spolu moc dlouho nevydržíme. Jakoby člověk s odstupem bral ty lidi jinak.

 

V Praze, neříkám, že by to nemohlo být lepší, ale jsem ráda, že se to celkem stabilizovalo. Zachránila to geografie, ale nakonec i spolubydlící a žurnalistika. Tyhle přátelé jsou jiní. Na jednu stranu možná víc takový, jaký bych je potřebovala. Co rádi cestujou, co nekouří, nechodí na diskotéky, co je baví geografie (stejně jako mě), říkáme si věci na rovinu, ale zároveň jsme všichni takoví ztracení. Jsou to skauti. I když občas ty neskauty trochu vytáčíme :-).

Všichni se měníme, a o tom to je. Nikdo nemůže zůstat navždy stejný. Na jednu stranu jsem ráda za to, co se mnou Praha provedla. I když i tak mám k sebevědomí ještě pořádně dlouhou cestu. Na druhou stranu mě to trochu zkazilo. Pozoruju, že strašně často si potřebuju dokazovat, že ostatní jsou horší. A že je pak prostě veřejně zesměšňuju a shazuju. Ou je. Neměla bych.

A tak ještě shrnutí tohoto týdne. I když byl děsnej (páč jsem vůbec nic nestíhala), nakonec to bylo fajn. Ve středu v Riegračích na italských vínu a smradlavým sýru s výhledem na osvícený Pražský hrad, za zvuků nejlepších kytáristů, v pátek piknik se spolužákama ve Folimance, s vínem a vodnicí, a pak večer s holkama v Třeboni. Ou jee, už aby bylo léto. Nějak mě to posedávání na trávě a pití vína začalo bavit.