Už se to blíží

Mám takový pocit, že se snad nikdy nedostanu domů. Ale já už chci být pěkně odstěhovaná ve svým pokojíčku, mým sbalíno na tábor, vymyšlenej program, promazanej foťák a jet. Jupí jej.
Škoda, že to bude jen 14 dní.
Celej tenhle děsnej půlrok jsem si říkala...a pak budu na táboře a všechno bude za mnou. A za týden už budu na táboře a všechno bude za mnou a to dobrý přede mnou.
Zpívání, vaření, sekání dříví, běhání, večery ve stanu, rady, děti, focení, slibák, srandy kopeček, prostě paráda.

Jen je toho děsně moc a člověk pořád nemá čas.
Dneska jsem byla na poslední zkoušce, neříkám, že už mám hotovo, ale už se nemusím nic učit.
V pátek jsem řídila super auto (no, ono každý je lepší než favorit) a libovala jsem si nad posilovačem řízení a taky tím, jakej je rozdíl s takovým autem couval do kopce.
A taky jsem našla svoje uplatnění coby fotografa, asi budu fotit děti, páč mi to jde a baví nejvíc, jen ještě musím teda trénovat tu ostrost, je to bída :-)

A ještě k těm dětem, ale já to vážně nechápu, proč mám takovou schopnost rozbrečet každý malý dítě, na který mluvím. Ale já jako nejsem hnusná, já se vážně snažím, ale některý dostávají hysteráky, když se mnou někde zůstanou samy. Ach jo.