Smutná

Tak to napiš

Nejde to

Ale člověk to potřebuje dostat ven

Ale nedokáže to říct

Když jsem dneska odcházela z Nuslí a šlapala pod mostem na tramvaj, tak jsem si uvědomila, že nesnáším podzim. Už sám o sobě člověk propadá depresivním náladám. Má blbou náladu jen z toho počasí, nejradši někoho nakopat, zmlátit,... Připadá mi, jako by na světě nezbylo ani kousek štěstí. Jako když přijde mozkomor.

A včera mě ta plačtivá nálada zasáhla v nebývalé míře...když pršelo...když mi nejela tramvaj...když jsem přišla pozdě do školy...když jsme měli Petera na USG....když jsem si dělala donekonečna testy z AJ a pořád tam byly chyby...když mi v práci zavolal táta....když jsem si zase po čtyřech letech poslechla jednu speciální písničku, protože je to prostě můj rituál...když se naše pohledy střetly s Kryštofem Hádkem...když jsem přemejšlela, s kým bych si o tom mohla promluvit a nikdo mě nenapadl...když jsem žárlila...když jsem brečela, vlastně jen tak chvilkově, aby mě nikdo neviděl...když jsem to chtěla někomu říct, ale nevěděla jsem jak, jestli se to hodí, co se tím vyřeší...když jsem na chvíli zapomněla a smála jsem se a když jsem si to potom uvědomila, tak jsem nevěděla, jestli se za to stydět nebo je to omluvitelný...když jsem se nesměla opít, i když jsem věděla, že v danou chvíli by to bylo omluvitelný a asi jediný rozumný řešení...

Teď je to o trochu lepší...
Nesnáším podzimy, protože se to vždycky všechno nějak podělá...

Faux-pas

Jen tak v rámci série, co se mi všechno může stát...
Stojím večer na tramvaj a někdo mi volá. Můj retard mobil zvoní, ale neukazuje nic a ani se nedá vzít. Je večer a tramvaje jezdí ve velkých intervalech. Jedna zrovna přijíždí. Tak co, nastupuju do ní a na celou tramvaj zní California, here we go....pořád, pořád, protože mobil je zaseknutej a ta osoba mě asi hrozně potřebuje, protože takhle dlouho mi mobil ještě asi nikdy nezvonil. Možná se stihla celá písnička. Na další zastávce do tramvaje nastupuje Dušan (=nejhezčí učitel u nás) a California pořád jede. Tak už jsem to vzdala a vyndala baterku. Když jsem mobil zas zapnula, tak tam nebylo, kdo mi volal. Takže tahle záhada zůstává nevyřešena.
Dneska jsem ve škole na geografii města, jsem asi učitelova oblíbenkyně, páč po tom, co jsem mu minule na něco odpověděla, vykládá asi tak polovinu času přednášky jenom mě. Chci si vypnout přehrávač na mobilu, jenže se to nějak podělá a začne to hrát na celou učebnu. A nepřestává. A je to Taylor Swift, nejvíc holčičí písnička na světě, kterou bych tam v životě neměla, nebejt toho, že k ní mám dost osobní vzpomínku z léta. A tak tam Taylor zpívá a já jsem rudá úplně všude.
Nenávidím svůj mobil.
Jinak jsme včera byli na beďasu a byla to sranda, páč to vůbec neumím a mám nějakou shitko nejvíc raketu. Ale vlastně to byla docela sranda, i když jsme skončili poslední, tak jsme jednou vyhráli a porazili Vaška, což mě hrozně baví porazit někoho, kdo neumí prohrávat a bere si to děsně osobně. Tak škoda, že jsem tam byla poprvé a naposled :-(
Přijde mi pár věcí dost smutných. Jedna z těch povrchních věcí je, že i když léto bylo skvělý, dokonalý a úžasný. Tak se pak člověk vrátí do těch úplně stejných sraček, z jakejch odjel a vlastně v nich je úplně znova i když mi to v létě připadalo jako nejvíc směšný a malicherný.
A pak ta druhá věc, vážnější, o který se nedokážu s nikým bavit na rovinu a tak to v sobě dusím. Protože tyhle věci těžko nesu a nevím co s tím. Takový ty smutný věci v životě, který přijdou a člověk se s nima musí dokázat vyrovnat. A mně to moc nejde. Až tak, že mně to za poslední víkend několikrát rozbrečelo. A z tohohle je mi smutno, moc smutno.

Saša dojel

Vlastně všechno vypadá tak nějak nijak. Jako. že žádný novinky a samý starý koleje. Z Kodaně mi napsali, že na ten obor, co jsem si slavnostně vybrala, neplatí ta smlouva. Mám novou práci, z který se asi podělám, protože budu dělat hlavního kartografa na jednom projektu a budu dělat asi 30 map ve formátu B2. Začala škola a nemáme zatím žádnou přednášku, která by za to stála. Ta dnešní byla vrcholem všeho, páč ten debil mlel úplně z cesty, tak jsem si přece musela psát poznámky...třeba že si v roce 1965 koupil svojí první knížku v angličtině, pak, že mu studenti čórnuli nějakou děsně cennou knížku, ale naštěstí má ještě jednu kopii od svojí bývalí přítelkyně, která už umřela. Anebo, že mu dědeček v jeho devíti letech sdělil, že největší nepřátelé komunistů jsou sociální geografové...teda demografové. Tak asi tak. Ale aspoň jsem konečně potkala nějaký známý lidi, tak to bylo bezva. Taky jsme minulej tejden byli se ségrou a nějakýma mýma spolužákama zpívat v hospodě a bylo to bezva. Tak ségra konečně poznala Zálesáka :-) A taky mám zas nějakou potkávací, páč minulej tejden jsem Na Příkopech potkala Tomáše Kluse s rodinkou, dneska Jakuba Koháka a ještě ráno na tramvajový zastávce Sašu. A takhle zblízka vypadal snad ještě hůř, než v tom divadle. Sašo, Sašo, co se to s tebou stalo :-( Ale pozitivní informace je, že musí bydlet někde kousek ode mě ♥.