Smutná

Tak to napiš

Nejde to

Ale člověk to potřebuje dostat ven

Ale nedokáže to říct

Když jsem dneska odcházela z Nuslí a šlapala pod mostem na tramvaj, tak jsem si uvědomila, že nesnáším podzim. Už sám o sobě člověk propadá depresivním náladám. Má blbou náladu jen z toho počasí, nejradši někoho nakopat, zmlátit,... Připadá mi, jako by na světě nezbylo ani kousek štěstí. Jako když přijde mozkomor.

A včera mě ta plačtivá nálada zasáhla v nebývalé míře...když pršelo...když mi nejela tramvaj...když jsem přišla pozdě do školy...když jsme měli Petera na USG....když jsem si dělala donekonečna testy z AJ a pořád tam byly chyby...když mi v práci zavolal táta....když jsem si zase po čtyřech letech poslechla jednu speciální písničku, protože je to prostě můj rituál...když se naše pohledy střetly s Kryštofem Hádkem...když jsem přemejšlela, s kým bych si o tom mohla promluvit a nikdo mě nenapadl...když jsem žárlila...když jsem brečela, vlastně jen tak chvilkově, aby mě nikdo neviděl...když jsem to chtěla někomu říct, ale nevěděla jsem jak, jestli se to hodí, co se tím vyřeší...když jsem na chvíli zapomněla a smála jsem se a když jsem si to potom uvědomila, tak jsem nevěděla, jestli se za to stydět nebo je to omluvitelný...když jsem se nesměla opít, i když jsem věděla, že v danou chvíli by to bylo omluvitelný a asi jediný rozumný řešení...

Teď je to o trochu lepší...
Nesnáším podzimy, protože se to vždycky všechno nějak podělá...