Punk v Budapešti

Aneb jak to bylo skvělé, dokonalé a úžasné i přes nepřízeň osudu, urvaný kus pneu, hnusný počasí, ulice se stejným názvem a lidi, který neumí anglicky etc. Možná tu smůlu vlastně přitahuju, ale to už je teď šumák :-) Prostě a hlavně to byla děsná sranda, od rána do večera a i když jsme nestihli skoro nic z toho, co jsme chtěli, tak to bylo bezva. A taky se těším, až zpracuju galerii hnusů Budapešti, páč to by člověk nečekal, co tam všechno neuvidí.
No a teď zas škola, rutina, debilní seminárky, zkoušky, diplomka, Kodaň.... Takže moje skepse nekončí, ale je o něco menší. Jako, že se těším na příští středu odpoledne, kdy mým největším problémem bude sehnat vánoční dárky a zvládnout to ve vší počestnosti na posezení.
Pak taky přemejšlím o skautskej ideálech a přijde mi, že se od nich trochu odkláním. Jako možná bych se nad sebou měla zamyslet a přestat pomlouvat, být zlá a podlá. Ale možná jsem občas jako Sheldon a prostě nedokážu odhadnout hranici a sarkasmus.
Možná mám novoroční předsevzetí.
A pak jsem teď někde četla citát, kterej byl docela dobrej. Něco, že člověk pořád něco plánuje a za něčím se honí, ale přitom ty nejlepší věci a to že žije, se mu stane v mezičase mezi tím. Jako nevím, jestli jednou, až budu stará budu vzpomínat na to, jak jsem byla bakalář, měla promoci etc. Ale možná na ty hnusy Buda, měnění pneumatik etc.
A ještě jedna věc, že jsou tu zas Vánoce a nějak tradičně pojedu domů v takový divný ponurý zaláskovaný náladě. Ale snad letos na tom nebudu tak zle. A navíc pak vypadnu na půl roku pryč, tak bude fajn od toho zase vypadnout a kdo ví, co bude, až se vrátím. Někdy je fakt asi lepší být upír a prostě to vypnout.