Zpátky, děti a stáří

Tak je léto a mám se parádně, protože jsem konečně doma a můžu mluvit česky a vídat lidi, co znám a mám z toho radost. Vlastně si letošní léto parádně užívám, i když asi už nikam neodjedu, protože není s kým a není kdy.

Ale mám radost, že jsem mohla vidět svoje spolužáky v Praze a v Třeboni, že jsem viděla celkem intenzivně většinu třeboňských, že jsme zvládly tábor i ve 4 s pomocí návštěv, že si teď vydělám nějaký kačky na příměšťácích a že pak mi začne stáž a budu mít byt někde v Praze a vlastně se mám parádně.

Nejdřív by se hodilo něco přihodit k táboru. Nebyl dokonalej, ale byl. Občas to trochu nevycházelo, třeba když jsme první den měli před sebou ještě 15 km, bylo vedro, pozdě, rodiče mi psali, jestli už jsme v kempu a Anička pořád říkala, že to přece dojedem. Ale zvládly jsme to, i celej cyklopuťák s nejvíc naloženým favoritem. A i světlušky, rodiče, nákupy, návštěvy etc. Nebylo to dokonalý a drsný, ale byl to tábor. Nebylo to sice tábor mých snů, protože bych to sama chtěla bez kluků a jako za starejch časů, ale vlastně jsem se naučila polevovat bejt vděčná za každýho, kdo chce přijet, kdo nám s tím pomůže. A vlastně jsem na nás všechny pyšná, že jsme to zvládly. Zvlášť ten poslední hektickej den, ale bylo fajn, jak jsme si se ségrou sedly na chodbu a obvolaly rodiče a všechno to klaplo.

Taky mám pár hlubokomyslenejch poznatků z posledních týdnů, který jsem získala díky skautingu
že jsem celkem schopná a trochu víc sebevědomá, než jsem byla třeba v 16
že to docela umím s dětma a baví mě to
že mě mají docela rádi, i když dřív to tak nebylo, zvlášť u těch menších
že se bojím, že nebudu mít skvělý a úžasný děti, ale že to budou rozmazlený, hyperaktivní nebo retardi nebo všechno dohromady
že se pozná, jaký děti mají rozvedený rodiče a jak rozbitý ty děti jsou
že jsem zvláště ujetá na tatínky, který začínají být věkově ne moc daleko ode mě, protože si v nich už začínám trochu promítat nějakýho imaginárního manžela/otce svých dětí, a pak že příroda nevolá

A tak jsem teď celkem nabitá do života i tím prvním příměšťákem, kterej byl super. Jen na mě dopadlo stáří a to, že můj bezstarostnej život skoro končí. Bych si přála, aby mi bylo znova 17 nebo 15, měla všechno tohle před sebou a bejt míň zaprdlá, než jsem v tom věku byla. Na jednu stranu jsem tenhle věk v něčem trochu promrhala, ale zas nemůžu všeho tak litovat. Teď jsem dospělejší, moudřejší, sebevědomější, zkušenější, statečnější a sarkastičtější. Tak to musím přijmout. A přestat flirtovat s patnáckama, co mají čerstvě občanku. I když i na tohle mám u sebe jednu takovou teorii...