Když je ten podzim

Postuju tuhle fotku, protože jí mám ráda. 

Protože nám to tam všem sluší. 

A bylo to fajn, protože mám ráda podzim a potřebovala jsem vypadnout z Prahy. 

A bylo to fajn s pivem za 15,-, ragbistama, Vaškovým zvířencem, skálama, hezkým nádražákem a super paní hospodskou, co nám říkala kočičky apod. 

Jak to řekl Prokop, že znakem dospělosti je vědět, kdy se člověk může chovat jako dítě. 

A tak jsme po sobě házeli jeřabiny, šermovali s klackama jako s mečem, Prokop byl Gandalf s dlouhou holí, sbíhali jsme kopce, chodili po kolejích,...

Nějak nic nestíhám, ale to není nic nového. 

Ve středu jedeme do Zlína, tak nevím, jak se k tomu postavit. Na některý věci jsme ještě malí. 

Pak jsem se vrátila na byt a zas ucpaná pračka. 

A tak jsem byla zase trochu naštvaná, možná trochu víc. 

Protože to ej ta chvíle, kdy bych si nejradši sedla na zem a zavolala toho imaginárního chlapa, ať se o to postará. 

Jenže nebyl. 

Tak jsem musela posouvat tu super těžkou pračku sama, vyndavat oblečení zapadaný všude okolo, páčit filtr ven a pak...vytírat tu vodu, která se rozlila úplně všude. A nešla utřít. A tak jsem to tam marně vytírala a rozhodla jsem se, že teda když už je to mokrý, tak vytřu celou chodbu. Poprvý, co tam jsme. Američanky si radši koupí přezuvky, aby se jim ten bordel nelepil na nohy. 

Ale vlastně je to v něčem docela uspokojující. Že aspoň s takovýma malýma věcma si dokážu nějak poradit. 

Jednou na Andělu

Stojím na Andělu a čekám na Kristinu, mám dvě minuty a bojím, se, že zas přijde pozdě jako vždy.

Najednou přichází Vojta Petr.
Já: "Čekám tu na tebe."
"Ahoj, co ty tady?"
"Jdeme s Kristinou M. na hokej."
"Ty a Kiki jdete hrát hokej?"

Přichází Kristina. Nečekaně na minutu přesně.
Tak tam stojíme já, Kiki a Vojta Petr.
"Už jsme se dlouho neviděli!"

Přichází Tomík.
Dostávám pusinky na líčka.
"Už jsme se dlouho neviděli."

Tomík odchází, Vojta odchází a já a Kiki si jdem koupit něco na zahřátí. Když teda jdeme na ten hokej.

True story

Přišel podzim

A taky škola a tradiční podzimní deprese.

A tak jsem si dovezla svíčky Ikea kvality, udělala čaj a ještě by si to chtělo k naprosté dokonalosti pustit Ready Kirken nebo Tomáše Kluse.

Je toho tradičně nějak moc, škola, diplomka, minimum, oddíl, Era, Američanky ad. A do toho ještě ty osobní krize a boly a strasti. Takže jenom těch nejvýznamnějších poznatků a zážitků posledních 14 dnů.

Že jak člověk bydlí na bytě, tak vlastně nepotřebuje jezdit domů. Ale když se stejně dokope k tomu, že pojede, tak je to parádní pohodička, ale hrozně krátký.

Že mi nějak přijdou morbidní ty 50% slevy na hřbitovní svíčky, pokaždý když jdu nakupovat do Tesca.

Že jsem zažila ve středu jednu děsně surrealistickou situaci, která mi připomínala jeden z mých živých, ale nereálných snů. Kdy člověk stojí na koleji a přijde se za ním nějakej kluk na něco zeptat a on je to Vojta Kotek. A tak tam člověk stojí a nevěří, že by se něco takovýho mohlo stát a snaží se zachovat klidnou hlavu, ale stejně mu: "To si děláš srandu." ujede. Důkaz nemám, ale věřte mi, že se to stalo.

A poslední věc, která mě teď trochu trápí, je, když má člověk zas někoho rád, ale vypadá to stejně beznadějně jako téměř vždy v minulosti, Ale to nějak patří k těm depresivním podzimům.

Doufám, že někdy budu mít čas jít fotit. Nějak mi to chybí.