With a little help of my friend

Na svobodu

Ne/chtěla jsem nic psát. Ale napíšu. I když asi ne o tom, co mě trápí.

Ve čtvrtek jsem měla blbou náladu. A jak jsem o tom večer přemýšlela, tak to možná bylo kvůli tomu, že na mě ten den dolehl víc, než jsem čekala. Protože 17. listopad je historie, která se nás dotýká, i když už jsem se narodila po. A vlastně jsem byla ráda, že jsem byla venku, na Albertově a byla jsem moc vděčná, že se to tenkrát všechno stalo. A tak jsem se pak odpojila z Václaváku, jela domů a koukala na Vyprávěj a další videa z roku 1989 a snažila se nasát atmosféru toho všeho. A bylo mi z toho smutno.

A pak je podzim, a já mám takovou tu svojí tradiční listopadovou náladu. Chvílema o tom přemýšlím, jak všechny ty podzimy stály za prd a jak jsem se vlastně pokaždý nějak spálila.

A pak ten zbytek, kterej tady nebudu popisovat.

Jen se nemůžu dočkat, až bude červen, i když čistě reálně mi přijde, že už začíná mýt nereálné stihnou. Štve mě, že musím trávit tolik času něčím, co mě tak hrozně nebaví a strestuje, tak radši nikoho nepotkávám, protože všichni jen machrujou, kolik už toho mají. Koho to zajímá.

Je mi ze sebe samotný nějak ne moc dobře, ale nedokážu si s tím pomoct. Musím to přežít.

A tak si plánuju, co budu dělat až to bude všechno za mnou.

Mám teď nějakou rozervanou skotskou náladu, protože mám v hlavě takový zidealizovaný obrázek skotského života ve Stirlingu, mezi horama, jezerama, s nějakým kytaristou, s piercingem, tetováním, kostkovanou košilí nebo svetrem se sobi a pletenou čepicí.

Poslouchám Eda Sheerana a žiju si ve svý Strašnický bublině.

8 days a week

Včera jsem se navečer vracela domů tramvají a přemýšlela jsem, jestli dřív umřu hladem nebo nedostatkem spánku a určovala, v jakém pořadí tyhle potřeby uspokojím. V té tramvaji jsem se rozhodla, že hladem člověk neumře a že nemám ani tolik energie, abych něco snědla. Pak jsem se dostala ven a čerstvý vzdoušek mě probral a tak zvítězila potřeba se najíst. (To bylo teda napínavý)

Včerejšek byl extrém, protože jsem do dvou do rána připravovala ukázkovou hodinu na hospitaci, ráno vstávala brzo, jela řešit seminář pro učitele, pozdní příjezd Rohlíku, pak šla učit, pak jela pro oběd do Loving Hutu, kde mi to všechno vyteklo a ještě jsem si málem zapomněla vzít účtenku, pak jela do Terezy konečně na ten seminář, který jsem z části organizovala, řešila otravné dotazy učitelek, pak myla hrozně moc nádobí a uklízela. A za celý den jsem zvládla sníst jen jedno jablko.

Dneska jsem měla diplomový seminář a je mi špatně.

Dala jsem si několik předsevzetí

• naučím se lidem říkat ne a nebudu dělat laskavosti
• budu co nejméně prokrastinovat
• nebudu pracovat víc než je můj úvazek
• nebudu jíst sladké a smažené věci
• ale budu občas žít a dovolím si někam jít. 

Zas na druhou stranu za poslední týden bylo pár skvělých akcí - zpívání v loděnici, Kiki narozky, mamky narozky, Hydrosilvestr, tak mi to aspoň na chvíli nepřišlo jak taková misérie.