Ve čtvrtek jsem měla blbou náladu. A jak jsem o tom večer přemýšlela, tak to možná bylo kvůli tomu, že na mě ten den dolehl víc, než jsem čekala. Protože 17. listopad je historie, která se nás dotýká, i když už jsem se narodila po. A vlastně jsem byla ráda, že jsem byla venku, na Albertově a byla jsem moc vděčná, že se to tenkrát všechno stalo. A tak jsem se pak odpojila z Václaváku, jela domů a koukala na Vyprávěj a další videa z roku 1989 a snažila se nasát atmosféru toho všeho. A bylo mi z toho smutno.
A pak je podzim, a já mám takovou tu svojí tradiční listopadovou náladu. Chvílema o tom přemýšlím, jak všechny ty podzimy stály za prd a jak jsem se vlastně pokaždý nějak spálila.
A pak ten zbytek, kterej tady nebudu popisovat.
Jen se nemůžu dočkat, až bude červen, i když čistě reálně mi přijde, že už začíná mýt nereálné stihnou. Štve mě, že musím trávit tolik času něčím, co mě tak hrozně nebaví a strestuje, tak radši nikoho nepotkávám, protože všichni jen machrujou, kolik už toho mají. Koho to zajímá.
Je mi ze sebe samotný nějak ne moc dobře, ale nedokážu si s tím pomoct. Musím to přežít.
A tak si plánuju, co budu dělat až to bude všechno za mnou.
Mám teď nějakou rozervanou skotskou náladu, protože mám v hlavě takový zidealizovaný obrázek skotského života ve Stirlingu, mezi horama, jezerama, s nějakým kytaristou, s piercingem, tetováním, kostkovanou košilí nebo svetrem se sobi a pletenou čepicí.
Žádné komentáře:
Okomentovat