Přišlo jaro

Míň jak měsíc.

Still underwater.

O víkendu jsem si dovolila plavat na znak a koukat se, jak je hezky a jak může být hezky. Dát si pivo, blbnout, hrát piškvorky. Bylo to fajn, i když ze soboty jsem nic neměla. V některých věcech se ze mě stává fiflenka a zároveň končí takový ten bezstarostný mladiství život, kdy je jedno jak dlouho člověk spí, co a jak jí apod.

Ale k víkendu. Stává se mi to pravidelně, když vyjedu občas na nějakou neoddílovou akci. Že pak má člověk najednou motivaci dělat víc, angažovat se víc. Vždycky nevěřím, jaký jsem měla kdysi štěstí, že jsem se toho stala součástí. Že ty mladý, angažovaný lidi mají v sobě takovou vnitřní energii a motivaci nikdy nezastavit, posouvat věci dál, neustále zlepšovat apod.

Pak taky ta moje slavná teorie o igelitce, a o tom, že se skautama je mi prostě dobře, i když i oni jsou kariéristi, sobci atd.

A pak taky to, co se stalo poslední dobou a ani nevím, co k tomu vedlo. Možná to vedení oddílu, TEREZA, diplomka, kdo ví, ale stala jsem se najednou sebevědomější, schopná udělat si racionálně názor a stát si za ním, vědět, že to dělám dobře. Jsem za to ráda a je mi líto, že to přišlo tak pozdě. Bohužel to neplatí ve všech oblastech a v nějakých to snad ještě přijde. V těch mi přijde, že se člověk pořád nemění a je pořád stejnej poseroutka jak v 15.

Ale zároveň mě to přivádí k oddílu a tomu, jak ho vedeme a co jsme řešily s Káčou ve frontě na řízek. A obecně o tom, jaký nějaký momenty ve mně ten sněm taky zanechal. Že pořád to děláme dobrovolně a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Někdy trochu na hraně toho, co je legální, ale to se snažíme co nejvíc pojistit. Zároveň mi přijde fér, že ty oddíly fungujou jinak. A jako skeptikovi mi přijde, že někdy těm dětem nejvíc dá to, že jsou spolu, že jsou v přírodě, že se jim někdo věnuje, že se snaží spolupracovat, mít se rády navzájem. Mně vlastně ten skauting dal to, co mi nedali naši, protože ať ne mám ráda, jak je mám ráda, a ať s nima teď mám vztah, jakej s nima mám vztah, tak k tý výchově mám pořád dost připomínek a pořád myslím, že mě od určitýho věku spíš vychovala Káča a pak já sama, než že by to byla až taková jejich zásluha.

Asi jakožto srábotka tu nebudu psát víc, ale přijde mi vlastně neskutečný, kolik moci má osoba vůdce a kam může skupinu 40 lidí posouvat. Zároveň mi přijde, že lidi, který už z tý reality odešli by měli možná víc respektovat tu organizaci, a to co jí trápí. Ale možná to vlastně pojmenovat  Fo., který řekl, jak je z nás cítít to, že nás tam Káča v tý Třeboni nechala. A já si vlastně pořád připadám tak trochu ublížená a ukřivděná, že jsem v tom teď byla nechaná podruhý, protože z toho oddílu pro mne zmizelo to, proč jsem to ty celý léta dělala. A zbyl takový ten pocit bezmocnosti a toho, že je na to člověk sám, v Třeboni bez vazeb na jakýkoli jiný oddíly, protože ty vazby obecně mi prostě nikdy nešli.

Vlastně tohle mělo bejt pozitivní, začala jsem pozitivně s dobrou náladou, a skončilo to tak, že tu sedím nasraná a smutná. Z toho, jak je člověk ovlivňován jeho osobností a jak se přes nějaký věci hrozně těžko dostává a někdy si to zase hrozně dělá sám. Vzpomněla jsem si na rozhovor s Bobem, kdy jsme každej musel mít povinně hodinovej rozhovor s naším šéfem a já tam tak hrozně nechtěla, protože mám trochu strach z autorit a lidí, se kterýma jsem se nikdy nebavila. A nakonec to skončilo u toho, že jsem tam byla snad i dýl a srovnávali jsme vedení TEREZY a skautskýho oddílu a to, jak se vede organizace introvertovi. Tak jsem si uvědomila, jak je to pravda, že i takových pozicích lidi jako já jsou. I když s tou svojí osobností jsem vlastně pořád navážkách, mezi tím mým introvertem a extrovertem, i když bych řekla, že se ve mě tyhle prvky dost tlučou.

Tím jak teď většinu času trávím sama, ve svý hlavě, tak o těch věcech prostě hodně přemýšlím, o sobě, o tom, co bude, až to skončím. O tom, že je člověk už docela dosáhl a čeho vlastně dosáhnul. A vlastně proč musí věcí dosahovat jen kvůli ostatním a proč si prostě v životě nemůže dělat věci, který ho baví a neohlížet se na ostatní. A jak mít život kompletní a spokojený. Jak být spokojený, nemuset na nikoho brát zbytečně ohledy, ale zároveň nebýt sám navždy. Protože věřím, že k tomu člověk trochu zahořkne. A pak jsou i ty lidi, co byli celej život sami a to by mě zabilo.

Mělo to bejt o sněmu a byl to o životě. A je pořád o těch stejnech shitech jako vždycky. Teď jsem se trochu nadechla a musím to doplavat do konce. Nesmím to vzdát, ale s tím mívám občas problém, že věci vzdávám.

Ještě bych toho napsala víc, ale vlastně jsem se tím psaním na sebe a všechno okolo nějak naštvala. tak radši končím.

Ach jo